Křižovatka

Tak máme v Praze skutečný bordel, protože naplňuje etymologii toho slova vyjádřenou malými komůrkami, chudobou a bídou jak morální, tak - možná - i skutečnou. Předpokládali byste, že se musí provozovatel ptát sousedů... Musí mít spousty evropských povolení... Ale lidská práva tady zpívají špatnou notu. Hájí spíše provozovatele, nebo nehájí nic. Třeba na něco právníci přijdou. Ale zatím nic, dokonce městská část si připadá slabá. Chodí sem prý spousta šmíráků, nejenom zákazníci. Kdekdo o tom povídá, mlčení (skvělý lék) už nejde použít.

Nechme poslance, aby hledali legislativní řešení. Co ale takhle zamalovat výlohy, zlít je barvou z kýble, říci nějak ne. A pak se nechat potrestat. Mně by bylo bližší si od Prahy 1 pronajmout chodník, postavit lešení, na něj desky a zmalovat je. Nějaký solidní street art. Jen ne, proboha, pobožný... Když do toho někdo jde, dám tři kila, jako příspěvek na nájem.

Když v únoru 1948 pochodovaly Lidové milice ulicemi ve zbrani, vyběhl na stupínek v žižkovské modlitebně jeden z mých strýců, Jaroslav Kvasnička, a zvolal: "Lůza vládne!" Později, po jiných událostech, když se pokoušel utéci do exilu, byl zadržen, umístěn v pracovním táboře a "zcela náhodou" mu spadl schod na záda. Zemřel v bolestech bez odpovídající lékařské péče.

Oč jiné je, když v bezpečném rozhlasovém studiu sedí zaopatřený a spokojený vatikánský občan. Přesto se v několika minutách, které jako kardinál dostane, vysloví se nad ojedinělou demonstrací odborových svazů nebývale tvrdě. Podle něj jde o ochlokracii, tedy o vládu lůzy.

Demonstrovat naši lidé neumí stejně, jako neumí mnoho dalších věcí souvisejících s demokracií. Pokud budeme jako Francouzi, kteří táhnou ulicemi třeba dvakrát týdně, naučíme se i demonstrovat a demonstrace snášet. Pan kardinál by se měl ovládat a obecně vystupovat na straně slabších. Obrana vlády a poslanců by mohla v těchto dnech, kdy jde o zákon o majetkovém narovnání státu a církví, být chápána účelově. Mne osobně hluboce urazila.

Deset let jsem působil na severu Čech, v Děčíně. V uspořádání socialistických norem, byl sbor od Děčína až po Chomutov. Tedy jel jsem se podívat domů. Kázal jsem tam, takže kázání připojuji tady ke stažení. Děkuji všem Ústeckým, že se o mne pěkně starali. Obrázek je z prací Vladimíra Škody, a získal jsem jej díky výstavě Negativ-Pozitiv. Zvala mne na ni paní Miroslava Hájek z Novarry. Instalace byla v APAtelieru ing. arch. Josefa Pleskota

Rabbi Shmuley Boteach (autor knihy Kosher sex a také nové knihy Kosher Jesus) napsal pro MOMENT MAGAZINE'S několik slov o mesiáši. Volně je budu citovat a přidám svoje slova. Židé, podle Shmuley, nesou koncept lineárního pohybu dějinami. Jdou stále dopředu a na závěr dějin přijde mesiáš. Vidí dozadu i dopředu, jen co oči dohlédnou. Vidí svoje bídy a radosti. Svůj růst. Východní náboženství zase chodí v kruhu, protože podlehlo tomu, jak to chodí ve stvořeném světě. A my, západní lidé, převážně křesťané, věříme v to, že se stále více a více polepšíme, vždy vystoupáme o schod výše a pak zase s mnohým odříkáním lezeme přes další římsu na další rampu a pak zase do stěny a vzhůru k další plošině. Věříme v pokrok. A problém tohoto pokrokářství je, že když se ohlédneme, vidíme jen na konec toho skalního plató a taky vidíme jen na hranu té další římsy, přes kterou se potřebujeme dostat. Nemáme žádný celistvý koncept. Ten právě patří Židům a těm, kteří jej s nimi sdílejí.

Pokud je to tak, pak se nezmůžeme na pokání, protože to, co je za námi radši zapomeneme a nevidíme a trpíme chorobnými ideály, protože si nedovedeme představit, kolik schodů ještě musíme překonat. Na tom něco bude!

Od neděle po Velikonocích jsme začali vydávat sborový zpravodaj elektronickou cestou. Vždy po neděli, nejpozději v úterý dorazí do emailových schránek všech, kteří mají zájem získat informace. Přihlásit se můžete k odběru (a odhlásit také) přímo zde na webových stránkách říčanského sboru.

Páni faráři to mají zmáknuté - a nejen oni - žonglují smrtí a zmrtvýchvstáním, že se až lidem otvírá pusa údivem nebo taky usínají. Nezachvěje se jim hlas, když recitují fakta věrouky. Skládají to jako zpěvníky každou neděli do poličky. Buď všechno ví, nebo nad tím vším nepřemýšlejí.
"Jakpak mohou být živí lidé vlastně mrtví a jak mohou být mrtví živí navěky? Jak může živý člověk mít život věčný, když stárne a podléhá chorobám? Jak může být smrt přemožena, když zvítězila a Ježíš zemřel. Proč mají křesťané v symbolu kříž a ne otevřený hrob?"

Jízdní řád evangelia, se může stát jen uklidňující mantrou jako stanice na trati do Jeseníka, myslím na recitování stanic ve vynikajícím českém animovaném filmu Alois Nebel. Ale div Velikonoc je naprosto jistě nevysvětlitelným, nemá logiku a nejde posadit do jízdního řádu. Nejsou to kuželky a ani šachová partie. Je a zůstane to div, když smrt pohltilo vítězství - na kříži. Já tichnu a zírám.

Oznamuji, že jsem ke dni 31. 3. 2012 rezignoval na místo ve správní radě Olivovy dětské léčebny, o.p.s., a předal jsem rezignační dopis zakladatelům. Udělal jsem to po řádné úvaze, která brala v potaz to, že můj řádný mandát končí v listopadu t.r. a také, že se zakladatelé vyslovili, že nemají zájem na spolupráci. Důvod mi nesdělili, ač jsem o to žádal začátkem února t.r. písemně. Tím pádem nejsem ani kaplanem léčebny.

Děkuji všem, kteří mne podporovali. Udělala se spousta práce a léčebna snad zůstane pro děti. Přál jsem si to a pracoval jsem pro to. Teď musí nastoupit jiní, přeji jim hodně sil a zdaru, taktéž i těm, kteří ve správní radě zůstali.

Měníme místo scházení. Děkujeme za pobyt v oáze parku a kaple v Olivovně. Narostli jsme tam a přesouváme se do Konferenčního centra Oáza, v směrem na Světice v ulici V Chobotě 2112, kde si nás najdete ve stejnou hodinu, v 10:00 téměř každou neděli. Tak i o Velikonocích. Nicméně 15. 4. 2012 nás najdete v Kulturním domě U Boudů v Kolovratech v Mírové ulici také v 10:00. A na poslední neděli v dubnu - 29. 4. 2012 vás zveme mimořádně v 9:00 hodin k rozhlasovým přijímačům na Českém rozhlase 2 Praha nebo fyzicky opět do Oázy. Přenášíme bohoslužby.

Zašli jsme do obchoďáku... Vybírali jsme hodinky pro manželku a koupil jsem si boty, pak jsem to chtěl napravit, tak jsem zabočil do značkového světa parfémů. Zíral jsem, jak nás paní prodavačka přesně odhadla. Jako příjmovou skupinu a pak manželku, jako osobnost. Nabídla první, pak druhou a třetí vůni, ale manželka chtěla čtvrtou a sedmou. Hlava nám z toho šla kolem a já obdivoval tu paní, jak ještě dokáže mít přehled po tom, co nám dala. Ta první voňavka to vyhrála. Má nudný flakón, ale podle flakónu manželka nevybrala lepší vůni, jen tu skleničku... Tak jsme koupili. Svou paní jsem odeslal, aby si vyzkoušela řasenku, což chtěla, a platil jsem. Teprve mi došlo, jak je prodavačka smutná. Až doma mi došlo, že se mne ptala na datum narození mé ženy ke kartě zákazníka... A co když nemá manžela, co když její manžel nezná její datum... Posílám jí díky a taky za ní přidávám noční modlitbu, ať voní Hospodinu jako dobře smíchané kadidlo.

Když mne nedávno bolely zuby, pouštěl jsem si pohádky. Zaujalo mne, jak často je v tom pohádkovém příběhu peklo a jak často jsou tam čerti. Čerti v nejlepším provedení prskali síru, svítili očima, vrčeli, sypali zlaťáky, hloupě koktali, smáli se, toužili po kamarádství a taky - vážili lidi na váze. A jak je vážili, tak ti lidé klesali dolů, protože jejich hříchy byly moc těžké a čerti jásali, protože si mohli hříšníka nechat v pekle.

Ale ono je to úplně naopak: Peklo je pro ďábla hrůzou a teprve jej čeká, určitě tam nekraluje! A lidi se váží, jenže v Bibli se píše: Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek. (Žalm 62:10) Myslí si, jak jsou vážení, jak velmi na nich záleží, ale nesejde na nich ani za mák. Jsou lehcí, jako pírko. Jen Pán Bůh váží. Jeho sláva (kabod - to co váží) má šanci něco znamenat. Co s tou naší váhou? Je dobré být na misce vah spolu s Ním.

Ježíš žehnal dětem a hájil rodiče, aby jim učedníci nebránili. Nelustroval jejich sny a cíle. My v církvích rodičům dáváme podmínky a necháme je slibovat. Co s tím? Předně při požehnání oslovuji dítě a snažím se o kontakt, ve kterém dítěti svěřuji slovo na cestu životem a slibuji mu pomoc učitele. Pak oslovuji rodiče a povzbuzuji je (bývají rozklepaní, před lidmi, dítě začíná natahovat moldánky...), dokonce jim slibuji péči a službu pro jejich dítě. O požehnání neprosím sám, ale beru si dítě na své lokty jako prodloužená ruka společenství mých bratří a sester. Žehná Hospodin, to je jediná jistota, kterou při požehnání dětem mám.

Co já bych udělal, aby církev byla pravdivá? Například bych platil kněžím a kazatelům amortizaci. To cizí slovo znamená, že by dostávali jako starozákonní kněží jeden plat jako rentu doživotně a druhý plat, když by byli ve službě. Do služby nešli tak často, protože se při ní namakali. Rodina šla stranou, pracovalo se v týmu a podle Božího řádu.
Dnešní duchovní jsou ve službě pořád a hroží nebezpečí, že začnou někdy kokrhat a jejich manželky kvokat, to jest, že se zblázní z odpovědnosti za lidi. Taky je fakt, že na druhou stranu jim stát slibuje možnost důchodového zabezpečení. Ale ono to s těmi procenty z platu nebude tak slavné...
Ale kazatelů je málo, aby se něčeho domohli a většina je poslušných, než aby něco měnili. Na bydlení si nevydělali, ale někteří něco zdědili. Takže jedem dál. Jen myslím na ty, kteří k stáru už zmizeli z jeviště, možná i kokrhají... Vím, že církev namítne: A kde na to máme brát? A já za ty kokrhající odpovím: A kde na to měli brát oni?

Prostě to nevydržím a píšu. Píšu kázání i do kapsy. V sobotu jsem nemusel připravovat neděli, protože tu kázal host - Zdeněk Vojtíšek - a tak jsem psal do kapsy. Je to o penězích a světe div se, zase vnucuju okolí něco, co se běžně nenosí. No, posuďte sami. Inkvizitoři (jak ten na obrázku) budou se mnou rychle hotovi. Kázání si můžete stáhnout zde.

Bezdomovce začínáme počítat až když kapou mrazem. Hned, jak mrazy poleví, zapomeneme na ně a přejdeme do pozice nezúčastněného vyčkávání, protože nikdo přesně neví, jak to s těmi lidmi je. V našem bohatém prostředí jsou takoví lidé obzvláště neviditelní. A ti, kteří svůj život ještě zvládají řídit, hrají roli bohatých, i kdyby téměř neměli na chleba.
Média v mrazivém zájmu zjevila i Ludvíka, který se poblíž Hradce Králové ubydlel v popeli. Vše pálí a v popeli se válí. Pokryt vrstvou popele vypadá jako pekelník. Tak nějak vypadal kajícník či trpící Jób, který si popelem sypal hlavu a sedal na smetišti, protože hledal východisko a nemohl si pomoci.
Ve středu jsme začínali postní období. Kolovala miska s popelem. Popelec dnes dává kněz, dává jej všem - i rozvedeným i nekatolíkům či jinověrcům. Unikátní chvíle, kdy se člověk dostane k oltáři však celou tu věc s popelem posouvá jinam. Kněz má jiné příležitosti, jak vtáhnout účastníky do bohoslužeb.
Vůbec je zajímavé, že kajícníka znamená kněz. A tím si osobuje práva rozhodnout o vysloveně subjektivním postoji víry. Kdyby si kněz dovolil říkat jednotlivým hříšníkům u oltáře jejich hříchy, docela jistě by se mýlil. Lidé by prchali od oltáře a dovedu si představit jejich zděšení a možná bych zaslechl některé neartikulované výkřiky. Proč tedy nechávají znamení popele na knězi? Co tím říkají, když to nedělají sami? Cítí se skutečně jako hříšníci? Potřebují ten popel? A potřebují ono čekání na pomoc a na milost?

Spíš zpověď. Dnes jsem nemožně kázal. Tedy strašně dlouho. Možná toho bylo nemožného víc. Byl jsem unavený, protože jsem v noci moc nespal. Nakonec jsem se se zubem vydal na pohotovost do Prahy. Takový Karlák kolem třetí ráno, to je život. A tu se šedovlasý chlapík s nešťastným obličejem (bolest není vidět) plouží parkem. Ohlížely se za mnou kurvičky a šeptaly své vykřičené nabídky a já viděl dvojitě, protože jsem potřeboval spasení od zubařova vrtáku. Nakonec Pán Bůh vzal doktora a ten zase vrták a zub mi otevřel a vyčistil kanálek. Narval mi ale do tváře anesteze tolik, že jsem měl hubu nakřivo a děvčata to zase asi viděla a šepotala kolem mne jako sirény na moři. Prošel jsem tam i nazpět, jako by sirény nebyly, tak jsem se to učil. Jediný způsob, jak nepřijít o čest, o zdraví a hlavně o peněženku. A až v autě mi došlo, jak jimi pohrdám, jak se mi to hnusí kdesi v průjezdě a na sedačce v autě. A nad ránem mi můj Pán řekl, že jsou to taky lidi a že mu jen jedna věc vadí, že jsem jimi pohrdal. Prosil jsem jej o odpuštění.
Jsou prázdniny, je masopust. Lidí málo. V kapli pak seděl hned vepředu host. Přišel na bohoslužby Záviš, kníže pornofolku. Můj Pán má divné způsoby. Záviš mi dal CD balad a pečlivě poslouchal. A jak jsem na začátku napsal, děsně blbě jsem kázal. Asi z únavy. Tady je to ke stažení.

Bývalo zvykem, že se na naši konferenci objevovali i kazatelé ze Slovenska. A to v hojnějším počtu, než dva či o pár více. Do Havlíčkova Brodu přijeli a mluvili dva. Oba dva poměrně emotivně vysvětlovali, proč by měla Církev bratrská být československá i nadále. Ale protože se pohybovali v citové rovině a ne v rovině střízlivého a faktického uvažování, nereagoval jsem na ně ani slovem. Nejsem s nimi ve sporu. Taky se vůbec nebavili se mnou, ale potřebovali oslovit celé shromáždění. Jsem přesvědčen, že najdeme společnou cestu a domluvíme se. Co jsem chtěl říci, to jsem napsal do našeho časopisu (Brána 2/2012) a stojím si za tím. Tady si to můžete stáhnout. A taky jsem měl tu čest kázat před Večeří Páně, kterou končíváme naše jednání. Tak tady je ke stažení kázání k Večeři Páně.

Tuhle na návštěvě mi nadšeně ukazovala jedna paní knihu, kterou jsem si se zájmem prošel. Byla z městské knihovny a podle doby čekání na její výpůjčku se těší velkému zájmu. Církevní dějiny táhnou... A nejvíce moje Rouhače či zájemce o Základy křesťanství. Tím pádem jsem moc rád, že jsem tu knihu viděl.
Ale jsem upřímně nešťastný, že se u nás tisknou knihy, které celkem dobře popisují svět, ale na dějiny Čech a Moravy zapomínají. Naprosto v té knize chyběla Jednota bratrská, jakýkoliv vývoj šestnáctého století v srdci Evropy a samozřejmě i Komenský. K čemu taková kniha? A proč se netiskne něco podobného, jak byl svého času spisek Štěpána Šoltéze? Půjčuji jeho starou verzi. Ujišťuji, že na dějiny anglosaských zemí nezapomíná!

V létě jsem procházel úvody k malým prorokům, tedy i k Abdijášovi. Musel jsem tehdy myslet na Zbabělce. Četl jsem to Škvoreckého dílo jako nutnost, ale zaujalo mne myšlenkou a když už jsem se setkával s hlavními hrdiny (nejblíže od kamery je neostrý jeden z nich - Libor Volný) získalo si mne! A tak dávám v plac nejenom Libora a šťastného Škvoreckého, ale také i poznámky, jsou ke stažení zde.

Vlastně o něco víc, co jsem přecházel z Karmelitské do Harantovy a nerozuměl jsem tomu, co se děje. Byli jsme v církvi a doma drženi stranou, ale tady jsem se najednou ocitl v klínu pravdy. Soudili tehdy Plastiky a udělali pro ně doslova cvičení. Dodnes si to pamatuji stále si to budu připomínat. Proto sem dávám dnešní kázání, které jsem neměl ve svém sboru, ale v Praze-Libuši, na místě, kde začíná nová církevní práce. Můžete si jej stáhnout zde. Ilustrace: Francesco Sambo