O co jde? Zdravotní pojišťovny si usmyslely, že zmenší počet zdravotnických zařízení - a zvláště těch menších a chudších v regionech. Deset tisíc lůžek, které poškrtá bude ze sedmdesáti procent právě škrtáno v těchto nemocnicích. To ale znamená, že padnou a pojišťovny zůstanou na svých ziscích, které jsou nemalé, přesto, že spravují peníze vybírané zákonem. Kdyby byl napsán zákon, že na váš domácí účet přiletí měsíčně pár stovek tisíc a vy z nich můžete a nemusíte dát dále většinu, pak byste se nezlobili, že? A přesně tak to je s pojišťovnami. Pokud si chcete přečíst víc, najděte a prostudujte si článek na mém blogu na iHned

Můžete teď podpisem pod antimemorandum říci, že kartelová dohoda pojišťoven (nazývaná memorandum) není fér. A pomoci nejen nám, ale i sobě. Tady je k přečtení zpráva o stavu věci: Zpráva a tady je Antimemorandum a zde je podpisový arch. Můžete se podepisovat také za organizaci.

Napsal jsem tři poznámky do Brány. Vyšla jedna, kterou si kolega redaktor vybral. Tady jsou všechny... Přiznám se, že mi není lehko. Nezažil jsem první republiku, ale podvědomně cítím už dávno, že se schyluje ke špatným časům. Lidé už dávno zaměnili prostá řešení za jednoduchost. Co je prosté, vůbec nemusí být jednoduché, a většinou také není. Jednoduchost napak upřednostní rychlost, bezbolestnost, nenáročnost. A taková je skutečnost naší společnosti. Lidé kolem mne, včetně mnoha vážených, křesťany nevyjímaje - milují jednoduchá řešení a nedomýšlejí důsledky.

Po kliknutí na nadpis
Dobře provedený byznys
Pokud budete chtít prodávat špulky s filmovými pásy, uspějete jen u umělců. Nezaberete v obchodě, který ještě před patnácti lety kulminoval. Nicméně, pokud budete obchodovat s lidským zdravím, povede se vám lépe a lépe. To proto, že lidé jsou nemocnější a nemocnější. Samozřejmě je dražší a dražší technika a výzkum, ale poptávka roste pořád rychleji, než nabídka.
Dobře spočítaný byznys, který provádí politici pod praporem úspor a změn odůvodněných magickým slovem „nutná reforma“, pod sebou skrývá mnoho nejistého a několik jistot. Ta největší jistota: na zdravotnictví někteří lidé pohádkově vydělají. Koláč více než 260 miliard ročně je tak lákavý, že už nyní podnikatelům ve zdravotnictví svítí oči.
Český volič nepotřebuje mít v dudlíku marihuanu, aby úplně omámeně nereagoval. Zdravotnické  balíky zákonů jsou tak široké a na poslední chvíli šité, že i odborníci dostávají na připomínky třeba týden. Natož obyčejný člověk. Ten jen věří... Tady se ale téměř jistě zklame. Česká cesta zaručuje brzké problémy, které všichni pocítíme na svých tělech.
Snad jen jednu konkrétnost: V Evropě se osvědčila forma neziskových nemocnic, na které dozírají správní rady složené z městských osobností. Je tam vždy pan farář, je tam vždy náčelník hasičů a další... Jednací řády zaručují, že taková nemocniční rada nikdy nekývne řediteli k podnikatelskému plánu, ve kterém občané města ostrouhají. Naopak, léčebný plán se odvíjí podle toho, jaké jsou potřeby občanů. Více dětí či více seniorů... Manažeři jsou dobře zaplaceni, když jsou lidé spokojeni.  A zisk se vrací do provozu, aby sloužil všem. U nás se nemocnice v podnikatelských rukou mění jen v to, co majitelům vydělává. S dětmi či divně polámanými kostmi si jeďte houkačkou třeba do krajského města...

Pasti demokracie
Seriózní výzkumy nepotvrzují padesát let starou teorii, že lidé s vyšším vzděláním mají větší touhu po demokracii. Prostě to nefunguje. Je pravdou, že vzdělanější lidé dovedou účinněji protestovat a organizovat. Příkladem je hledání možných kořenů egyptské vzpoury na přelomu roku. Mohl v něm zapůsobit nárůst vzdělanosti. Průměrný Egypťan vychodil v roce 1990 čtyři třídy a v roce 2010 už sedm ročníků školy. Vzdělanost ale nezaručuje následující změny k dobrému, k právu a spravedlnosti. Například indičtí mladí vzdělanci šilhají po totalitách, kde se popravuje za korupci (někdy) a staví dálnice na otrocích.
Ani u nás se nedaří ubydlet slušné mravy. Výsady demokracie se nám stávají metlami. Není to proto, že by ty výsady byly špatné, ale lidé jsou porušení. Co povyku je kolem zacházení s osobními daty. Na internetu se dočtete téměř všechno. Obchodní rejstřík vás svlékne donaha. Zveřejnění záznamu jednání zastupitelstva města na internetu je však přestoupením stíhaným sankcemi. Alespoň v Karlových Varech, v Chebu už ne, protože to nikdo nežaloval. Jiným příkladem je Evropa, kde se kvůli lhářům a špatným účetním zdá, že je celý systém eurozóny nefunkční. Kdejaký účetní pak může vypadat, že měl pravdu, když před Evropou nahlas varoval. Přitom problém je v lidech.
Budeme skeptičtější, než ten účetní: Dobré se v nás neubydlí nikdy. Je lepší sám sebe hlídat a nepřeceňovat. A v tom je to křesťanství objektivní. A sny o samospáse demokracií jsou naprosto utopické.

Vděční a nespokojení jsou požehnáním tohoto světa
Dělám vám v tom zmatek: „Kdo je vděčný,“ tvrdíme, „musí být spokojený.“ Když rodiče chtějí uspokojit své dítě, rádi se zavděčí dobrým jídlem, skvěle připravenou akcí, výletem nebo hračkami. Vděčnost však automaticky nepředpokládá, že dítě bude také uspokojeno. Naopak, koktejl „vděčný a spokojený“ vede k pasivitě, jíž se vyznačuje křesťanství. Ta je důvodem odumírání křesťanského vlivu na společnost.
Nespokojení? Uznávám, že nevděční a nespokojení prevíti jsou pohromou. Ale vděční a zároveň nespokojení? Brzdí nás strašák chorobně neklidného dítěte a podivínských nespokojenců podrývajících společnost a každé rozumné jednání. V den, kdy píšu tyto řádky, se namísto rozumného jednání při volbě ředitele rádia diskutuje v radě Českého rozhlasu o orgasmu. Čtete dobře... Ředitele nakonec zvolili, ale hořký pelyněk zůstává. Radu, v níž by měl kralovat rozum a opatrnost, ovládala nesmyslná debata, kterou rozpoutal divoký nespokojenec.
Od vděčných a nespokojených se čeká, že budou postupovat jako po schodech. Každý vděčně dosažený schod je výzvou pro ten další krok. A kdo jiný, než křesťané, umí být tak vděčný? Křesťané ve společnosti mají nespokojeně klást sobě i veřejnosti otázky, na které se nelehko odpovídá. A zároveň mohou moderovat debatu či moderátory shánět a podporovat. Kdo jiný, než křesťané, má říci to, co se z jakési divné ohleduplnosti neříká? Jednoduše proto, že je to třeba říct. Zároveň nemají brzdit sebe sama ani svět nesmyslnou a neřízenou debatou, která – jak v případě Českého rozhlasu – spíše zavání politickými pletichami.

Ilustrace: Francesco Sambo

Já mu odpovídám:
Já nemíním kriminalizovat LM, tak jsem to neudělal a neudělám. Na druhou stranu přehlédnout, že způsobil kauzu, která zahýbala bezvýsledně jen tlustým střevem české politiky (všichni jsme byli odsouzeni to čuchat) a nic se nezměnilo, je také nemožné. Vláda je potvrzena. Pan prezident zazářil jako spasitel světa. No, tradiční český výsledek! Alespoň máme dárek k Vánocům! Korumpující bankéři se smějí, Langer se usmívá, jen Drobil ztratil práci, jeho poradce taky a LM možná nastoupí zpět. To je výsledek?

Nastartoval mne způsob, jakým se měl jedné straně zvyšovat kredit způsobilosti státního úředníka, tedy emaily, že LM je křesťan a je třeba na jeho podporu svolat modlitební podporu. To mi připadne jako ujeté chápání politiky jako takové. (I další aktéři kauzy jsou zajímaví křesťané, byť třeba katoličtí) Státní úředník má dost nástrojů, aby prokázal svou způsobilost. A tečka.

Pan LM nastoupil do vysoce sledovaného fondu, je státním úředníkem, byl za to přiměřeně odměněn a musí počítat s tím, že je možné být odvolán. Do do určité doby respektoval poměry, do kterých jej přivedl pan Knetig a usadil pan Drobil. Pan LM měl podezření, že se tu něco děje a hledal východisko. Až potud to respektuji. A přesto tu zůstává mnoho neznámých, aby se udělalo jasné vyhodnocení: "Drobil kradl, Knetig manipuloval, Fibinger já nevím co. A LM je čistý křesťan."

Kauza zatím probíhá tak, že úředník má nahrávky, ve kterých ochotnicky alternoval za hlídací psy demokracie. Novináři mu jen nástroje půjčili, přitom mohli jít jím nasměrováni a odvést špinavou práci (kterou nechtěla dělat BiS) tak, jak jsou k tomu předurčeni svým posláním a dělali to jindy. A dělat to také mají. Jak jsme na tom teď: Existují nahrávky, Knetigovo doznání, že to byla "legrace" a nic víc. Drobil řekne, že to byl všechno nesmysl. No, může to být ještě víc zpackanější? Paní Bučilová, jíž nemám důvod nevěřit, říká, že faktické důkazy korupce neexistují, obálky k výběru bank jsou zalepené...

Když už chtěl hrát LM roli větší, než je role státního úředníka, měl si pořizovat nahrávky a nechat dojít akt až k realizaci, pak vše zveřejnit dokonané a doložené fakty. Nebo hrdinsky "nepodepsat" a říci, že na pěti různých místech - z toho dvakrát v zahraničí - leží zvukové záznamy. A pokud "bude muset" podepsat, půjdou ven a vše se zveřejní. Udat a odejít sám! (Pogratuloval bych mu!)

A ještě může být pět dalších způsobů, v nichž by pan LM zůstal kvalitním státním úředníkem, novináři hyenami demokracie a policie orgány činnými v trestním řízení. Teď je i ta policie ve velmi nelehké situaci. Má potvrzovat veřejné mínění (které ač nic neví, ví všechno) a nebo zjištění státního úředníka či premiéra a předsedy Drobilovy strany? Místo činu dávno zdupali a znehodnotily davy zvědavců.

Nemohl se LM trochu poučit z amerického příběhu Watergate? Nemohl být více neviditelným zdrojem, podobně jako "Deep Throat"? Nebyl by vidět, ale byl by čistší.

A ještě jedna pikantnost v načasování. Kauza najednou vyjela ven ve chvíli, kdy se vládě třesou kolena a možná ji položí doktoři. Kdo to takto časoval? Proč to nemohlo proběhnout v lednu při výběru bank, když už to od září čeká? Nenapadlo Vás to vzít do souvislosti? Nemůže tedy režisér celého divadla být někde mimo reflektory?

Děkuji Vám za Vaše psaní. Dovolím si tvrdit to, co jsem tvrdil, suďte jak rozumíte.

Občanská uskupení a politické strany přinášejí velice podobné programy, někdy téměř identické. Nicméně na jejich realizaci se nedokáží domluvit tak, aby ideu představily společně s tím, že si občan má vybrat jen malý detail: Pepíka nebo Josefa k uskutečnění - a to podle vlastní chuti. Představitelé města se nedovedou plošně shodnout celé čtyři roky, a jak se zdá, mají domluvené koalice věrných, kterými chtějí nahradit potřebu plošné domluvy. Na čele těchto věrných uskupení stojí silní jedinci, dost často recyklovaní, dokonce i proto, že byli z původní strany vymístěni pro nepřijatelnost způsobů práce. Mimo jiné proto, že se nedovedli domlouvat ani uvnitř vlastní strany a členové byli překvapováni řešeními shora. Je tohle perspektivní politika? Zdá se mi, že není. Chcete-li to dočíst, klepněte na nadpis a čtěte

Plošná dohoda na podstatných věcech být musí, ale pak skutečně se všemi. Tady jde o zásadní záležitosti existence města. Pakliže existuje dohoda několika subjektů, které dosud život města řídily, nemá to jiné zdůvodnění, než že chtějí zachovat dosavadní poměry stůj co stůj. To ovšem voliče bude stát hodně, jak jsme si všimli za poslední čtyři roky. Takové poměry totiž vytváří korupční prostředí.

Už v té sebeprezentaci jednotlivých volebních subjektů zní poměrně komicky, jak drtivá většina lídrů vykřikuje „Já, Já, Já...“ Silní jedinci na čele stran a nezávislých kandidátů vidí jen svou silnou roli. Zbytek kandidátky je upřímné křoví, rozmazané stíny v pozadí nebo oddaní pomahači. Nikoli osobnosti, jimž lze společně říkat dohromady „My“. Jistěže je důvěryhodnější tým, který umí  své „My“ opakovat i v průběhu čtyřleté služby, protože je průhledný. Bude politicky pracovat, tj. společně veřejně hledat řešení, veřejně je projednávat, zveřejňovat svá stanoviska a důvody proč tak dělá. Politická práce se zápisy a štábní kulturou, webem a dalšími nástroji je podstatná. To není výmysl sekretariátů, to je kultura občanské společnosti. To nemají dělat jen zavedené politické strany, ale i všelijaká hnutí. Pro nás voliče je to daleko podstatnější, než po kandelábrech polepené město s mrkajícími podobiznami politiků v čase kampaně.

Prosazování stejných tváří má ještě jednu chybu. Ve slušně zavedených společnostech se vychovávají nástupci, adepti politického stylu té dané strany. Mají prokazatelně zvítězit nejprve uvnitř toho uskupení (to by ale muselo nějak politicky pracovat) a pak kandidovat za celé uskupení. Chybí mi sebemenší náznak tohoto jednání. A tím je naplněn další ukazatel potenciální korupce. Pokud by cirkulace osob fungovala, pak by nevadilo, kdyby po čtyřech letech daných na oltář města, politik na konci období odstupoval. Jeho – naše společné – téma by zůstalo. Velmi často znamená politikův odchod vysvobození pro rodinu, protože politik má své vlastní zaměstnání na takové úrovni, že si rodina starostováním uškodí.

Korupce je v drtivé většině nevyšetřitelná. Respektive to, co se vyšetří, je špička ledovce, kterou uvolní stejně jakýsi pokyn shůry či selhávající koaliční partner, umožňující odkrýt a zkompromitovat úředníka či zastupitele. Jinak se všichni kryjí. Tento dálněvýchodní způsob politiky tváří bez grimas je důvodem předražených veřejně neveřejných zakázek. Pak se potěmkinovských projednávání všech podstatných otázek života města se účastní zlomek občanů. Silná pětka či šestka vždy nakonec rozhodla podle svého. Moderní metody komunitního projednávání jsou pak pro většinu občanů směšné, protože o občanské názory skutečně nejde.

Mám rád ty okamžiky, kdy se politik kasá: „Tak mi dokažte...!“ Nedokážu. To on je povinen dokazovat, že korupce nenastala, protože zachází s veřejnými zdroji. A má to dokazovat dopředu, ještě dřív, než by nastat mohla. Skutečně, absence korupce se prokazuje dopředu. Tj.: zakázky se veřejně poptávají a soutěž i smlouvy v maximální míře probíhá veřejně. Jednání s developery jsou veřejně známa, taktéž výsledky ujednání. Jistěže může být mnohé předjednáno, to diplomacie ctí a umí, ale samotný obchod musí být veřejný, hodnotitelný a zkoumatelný. Nezávislé posouzení občanskými aktivitami, odborníky z řad sousedů vynikajících profesních kvalit, to není ostuda. To je způsob, jak získat důvěru města, zájem v něm bydlet a pracovat. To je také diplomacie.

Diplomacie bývá dnes sprostým slovem a představuje nečisté a zákulisní jednání. Ale to není pravda. Ne každý, kdo se za kulisami na něčem domlouvá, jedná nečestně. Ale skrýt a zamlčet podstatné informace pro veřejnost je něco jiného než diplomacie. Je to a zůstane to lež a podvod.

Fotka je z představení divadélka Kos z Českých Budějovic, představení z 5. 10. 2010

Tentokrát je však řeč o tom, čemu v dnešních pojmech říkáme akupunktura, jedněmi křesťany zavrhovaná a jinými podporovaná a objevovaná. Když křižovatka názorů, tak tady je příležitost přemýšlet a namítat.

V Olivovně se dějí nové věci. Proto se vydali společně na cesty po podobných zařízeních zástupci říčanské léčebny. Na fotografii je ředitel léčebny v Bukovanech a předsedové správních rad Olivovy dětské léčebny Miroslav Martiš a Olivovy nadace Marie Adámková. Fotky z cesty jsou zde. Navíc je třeba oznámit, že:

V pondělí byla správní radou Olivovy dětské léčebny, o.p.s., odvolána paní ředitelka Ing. Věra Jechová. Na její místo byl na dobu určitou jmenován Jan Boček, ředitel Olivovy nadace. Pokud chcete číst celý článek, klikněte na nadpis. Zároveň bude v vypsáno výběrové řízení na pozici ředitele/ředitelky léčebny. Důvodem k odvolání paní ředitelky byla nedostačující komunikace a dlouhodobý
konfrontační styl vedení společnosti vůči zakladatelům obecně prospěšné společnosti. Členům rady se nelíbila ani prezentace konfliktu v médiích. Dále svou roli mělo i riziko soudního sporu z důvodu neplnění povinností vyplývajících ze smluvních vztahů a veřejné odmítání vyrovnání této řádně nasmlouvané povinnosti. Tyto důvody
rozhodly a odvolání vedlo k ukončení působení ředitelky k datu  23. 2. 2010.
Nový ředitel má Olivovnu především vyvést z červených čísel a nasměrovat k využití velkých možností objektu a areálu.
Správní rady Olivovy nadace a Olivovy dětské léčebny se sejdou na začátku března a projednají společně možnosti spolupráce. Zástupci léčebny a nadace už vyjeli 24. 2. 2010 společně na studijní cestu do dětské léčebny v Bukovanech u Příbrami, provozované Českým červeným křížem. To je léčebna, která žije bez zvláštních dotací díky
obětavosti Jiřího Grünbauera, tamního ředitele a obětavého personálu léčebny. Tentýž den ještě čtveřice zástupců říčanských neziskovek navštívila Václava Volejníka, ředitele Hamzovy léčebny pro děti a dospělé v Luži - Košumberku. V plánu mají ještě další cesty po obdobných zařízeních, které se alespoň částečně věnují nemocným a sociálně potřebným dětem.

A na Zemi pokoj...
Co jen pamatuji, rozkošně se zmatkuje s kouskem vánočního evangelia, který čteme od úst andělům: „Sláva na výsostech Bohu a na Zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ A snaživý posluchač Alois Votruba poopraví čtenáře u pulpitu tak, aby jej slyšela celá kostelní lavice: „Píšou tam: ...lidem dobré vůle!“ Manželka, která má přirozenou úctu k Votrubově biblickému badatelství, slyšitelně vzdychne. Tím je debata téměř u konce.

Rozhovor se s novou silou rozhoří u sváteční tabule. U stolu chybí Jiřka, která začíná zanedbávat rodinné rituály. Zvláště od té doby, co se kolem ní točí ten mládenec. Otec rodu to pochopitelně nerad vidí. Pečená kachna se zelím ale už trůní na poledním talíři a osazenstvo oválného stolu snaživě diskutuje andělské poselství. Přičemž patriarcha Votruba drží svou s výkladem, že i Pán Bůh a jeho andělstvo uznává, že jsou na světě slovutní vyvolení a dobří lidé. Těm patří pokoj, oni jsou totiž dobré vůle, neboť se o ni zasloužili.

Mládí bývá smířlivé a tolerantní, takže svoje slovo musí mít i potomek Vilém. Dalo by se místo potomek nepozorným přepisováním napsat i holomek, protože pověst Votrubům jejich Vilém příliš dobrou nedělá. To nemluvím už o škole, ale o práci a o řemesle. Ten zase zastává liberální verzi, že jsou lidé dobré vůle všichni a jim je lifrován ten pokoj plošně, neboť to bez něj nepůjde. Vilém tím pokojem myslí především na to, aby mu nikdo nemluvil do života. Mladý Votruba bude jistě aspirovat na nějakou veledůležitou obecní úlohu. Tedy, rodokmen na to má, bydliště v obci je už odvěků a patřičné pochopení spasitelské úlohy také. Když vysvětloval to, jak se ten pokoj lifruje, bylo o poznání více tmavého zelí na ubruse. To ale nikdo, mimo paní domácí, nevnímal.

Nad hromadou nádobí pak paní matka jen tak neslyšně špitne, že by byla moc ráda, kdyby byl někdo té dobré vůle, aby jí šel pomoci. To však jako když hrách na stěnu háže, protože rodina sedí u počítačů a nebo zařezává na kanapi. Vánoce jak z magazínu! Anděly o Vánocích slyší jen někteří. Jiřka poslouchala evangelium z kůru a na oběd se nedostavila, protože cvičila se sborem na večerní. V té chvíli stála provinile ve dveřích kuchyně a pokoušela se vysvětlit svoje zpoždění. Když zahlédla šedou únavu v očích maminky, vrhla se na nádobí okamžitě. Jedno, zda se knedle ohřejí teď nebo za chvíli. „Hlavně, když u nás doma bude pokoj a všem lidem dojde dobrá vůle,“ parafrázuje evangelium po svém, protože na kůr je od pulpitu špatně slyšet.

Tak aby dobrá vůle došla nám všem! Budeme ji pro další rok potřebovat!

Když jsem před nedávnem našel rozhovor Karla Hvížďaly v Respektu, našel jsem u něho svoji fotku Vojtěcha Cepla. Potěšilo mne to, ale na druhé straně vystrašilo, protože „jeho jasnost“, jak jsme se humorně navzájem titulovali, už nebyl k fotografování. Ano. Nemoc si vzala příliš mnoho. Nevzala si jeho humor a nevzala si vůli. Tu měl i v úterý, když jsme vykročili na chodbu. Pan primář řekl: „Neválet se a nekecat! Chodit!“ Po jednom kolečku měl dost. Probrali jsme lepší telefon, zrušení FaceBooku, který mu kdosi o své vůli zařídil... Jsem panu profesorovi velice vděčný, co mne za těch pár let naučil. Naopak, co se naučil on, to nevím. Tvrdíval, že je agnostik, ale v úterý mne ještě prosil, že jej musím připravit na odchod.

V únoru roku 2007 jsme spolu spáchali rozhovor a nafotili fotky do našeho Patriotu, později Zápraží. Po poctivé dřině pan profesor rozhovor neschválil k publikování v Patriotu, do Zápraží se z podstaty nehodil - pan profesor při vší snaze nebyl Zápražák, takže vyjde až dnes a na mých stránkách. Klikněte si na nadpis či si jej stáhněte zde. Fotky jsou v Galerii zde.

Volnost, rovnost, vlastnictví
Kalendář se třásl před sobotním únorovým datem, ale venku bylo skoro třináct stupňů. Pana Profesora JUDr. Vojtěcha Cepla jsem si vyzvedl v sídle Českého rozhlasu 6 v Dykově ulici na Vinohradech. Vila, kde se kdysi dávno narodil Jára Cimrman a odkud vysílala po sametové revoluci Svobodná Evropa, hrdinsky odolává času a ještě slouží rozhlasu.
Cestou domů jsme zabloudili do nově postaveného vinohradského Korunního dvora, který se z vyhořelého pivovaru přerodil do bytového komplexu. Politovali jsme stromky uprostřed dlážděného prostranství s otazníkem nad potřebou upotřebit takové množství kamene v místech, kde by docela dobře mohl růst trávník.
Z cesty do vinohradské Květné ulice se pak stala procházka po českých dějinách a politice.  Ve Šrobárově ulici jsme minuli domy agrárníků, probrali osudy předválečného ministerského předsedy Berana u branky a sklouzli do ulice Bratří Čapků.
Ostatně něco jako tradici Pátečníků převzali o pár ulic dále právě Ceplovi. Ve spodním pokoji se určitě už větralo, ale hned od domovních dveří byl ještě od včerejška cítit tabák. Za chvíli jsme  seděli nad kávou a povídali. Vždycky to povídání s panem profesorem vypadá trochu jako přednáška, ale to vůbec není na škodu.

Pane profesore, co je soukromé a co je veřejné?
Pokud je řeč o soukromém vlastnictví a nikoliv o soukromém a veřejném právu tak vám povím  pohádku. Jmenuje se „ Tragédie obecní pastviny“ a napsal ji jakýsi pan Harding. Obecní pastvinou ve staré Anglii bývala louka,  namísto naší české návsi. Mimochodem v Bostonu obecní pastvinu zachovávají dodnes na památku. Na ni mohli vypustit všichni svůj dobytek. Jeden měl dobytka více a druhý méně a protože to byla pastva zdarma,všichni na ní posílali co nejvíce zvířat a dovedete si představit, jak to brzo vypadalo. Louka se změnila v rozdupanou bažinu bez trávy, byla všech a ničí, konec toho příběhu tedy znáte...

Tak je tomu všude, vztah k veřejnému majetku je je stejný v Americe jako u nás...
Proto se musíme nejdříve věnovat základům zázraku naší civilizace a všeobecného blahobytu. V jedné slavné Chicagské teorii, která pochází od skotských osvícenců, se praví, že  naše civilizace stojí na dvou podmínkách a dvou institucích.
Ta podmínka první: Lidé jsou přirozeně sobci a jejich potřeby nemají konce, Tedy chamtivost nebo egoismus působí, že se lidé chtějí zmocňovat i toho, co je kolem těch druhých lidí. Jejich potřeby, na rozdíl, od zvířat jsou nekonečné a to způsobuje všeobecný nedostatek všeho, což je podmínka druhá.

A ty dvě instituce?
Instituce první: Existence soukromého vlastnictví, což je vlastně panství vlastníků, nad jejich věcmi, které musí všichni respektovat a je chráněno právem.  Tyto  věci jsou vlastně prodloužením osobností těch lidí. A  musí být chráněny tak, jako jsou chráněni ti lidé. Každý je obklopen jakousi bublinou věcí, které jsou jeho. A díky dělbě práce si lidé začali vyměňovat věci, které měl každý navíc. Na základě druhé důležité instituce, totiž  svobodných smluv založených na dobrovolném souhlasu, vznikl trh, který je v základu naší civilizace.

Takhle to ale neplatí všude.
Ano, kultura islámu nebo také obecně východu, třeba i pravoslaví, nemá respekt k soukromému vlastnictví v pořádku, protože na příklad i Slovani a zejména Rusové byli ovlivněni pasteveckými národy Mongolů a Tatarů. Tam neexistuje vlastnictví pozemků, měřítkem velikosti  feudálů nebyl počet verst nebo strychů, ale počet duší. Rozhoduje to, kolik má kdo lidí.  Step je všech a je jí naprostý dostatek. Je jako voda či vzduch. Soukromé vlastnictví se v plné síle nevyvinulo, Je to vidět i v jazyce: Cosi je u mně nebo u tebe, ale ne moje a tvoje. Všechno je toho cara a poddaní to mají v jakémsi feudálním leasingu. Takže hranice soukromého vlastnictví nejsou určité.

Tak to jsme také skoro na východě, protože se soukromé vlastnictví příliš nerespektuje.
V kombinaci ruské kulturní tradice s  marxismem, který tvrdí, že soukromé vlastnictví musí být odstraněno a existuje na základě vykořisťování, vznikla třaskavá a jedovatá směs, která nás tu zaplavila skoro na padesát let a vedla k  úpadku. Protože soukromé vlastnictví a svobodné smlouvy jsou základem naší civilizace, tak by francouzská revoluce neměla mít heslo: Volnost, rovnost, bratrství – ale volnost, rovnost, vlastnictví.

A nemáte strach z těch bohatých, kteří jsou mocnější a mohou pak ovládat ty chudší?
To je oprávněná námitka a největší slabina demokratického kapitalismu, rozděluje společnost na bohaté a chudé a proto se vynořuje znovu a znovu na příklad i v křesťanském myšlení. Chudí lidé mají  strach z bohatých. Ovšem cesta zrušení soukromého vlastnictví vede vždy k ještě větší tyranii, protože ta skupina, která se zmocní toho obecního vlastnictví, začne vždy totálně ovládat zbytek společnosti.

Jak si tedy pomoci od těch ruských způsobů?
Ty se bohužel staly součástí našeho kulturního povědomí. Naše vládnoucí vrstvy začaly dokonce napodobovat kulturní manýry z východu. Například tohle: Přijít v podroušeném stavu o půlnoci z hospody, přivést kamarády, vzbudit manželku aby začala obsluhovat.

A zbavit se toho můžeme jen časem?
Časem. Není jiné cesty než žádoucí vzory chování veřejných osob, dobrá literatura, příklady, církve, školy, spolky a nade všechno média, která působí často naprosto opačně...

Vraťme se k veřejnému a soukromému sektoru, je to důležité ho odlišovat?
Samozřejmě, a ještě navíc platí v tom soukromém a veřejném různá pravidla. Například každá činnost v soukromém sektoru, která zprostředkovává obchod, je odměňována a je to tak správné. Jsou zprostředkovatelé, kteří jsou živi jen z této činnosti.
Ale tito lidé se pohybují jednou v soukromém sektoru a jindy ve veřejném a všude považují za slušné, když něco dohodí, aby dostali odměnu. A takový zprostředkovatel se najednou objeví na radnici a očekává nebo vyžaduje odměnu. A to způsobuje korupci. Mezi veřejným a soukromým sektorem by měla být čínská zeď. Ten, kdo je zaměstnán na radnici nebo ve vládě či ve státním úřadě, musí mít úplně jiná pravidla ekonomického jednání, protože nakládá s majetkem všech. Vše musí být průhledné a hospodárné. Na základě veřejné soutěže. A to je někdy strašný problém!

A měli by se při té správě veřejných věcí častěji střídat...
Ale to není tak jisté. Naopak nesmí podnikat, a zato jsou odměňováni vyšší penzí a jistotou, že je nikdo nevyhodí. Je přece nesmysl dělat zákoník práce pro všechny stejný! Už Platón říkal,  že ti, kteří slouží veřejnosti jsou vládnoucí šlechtou, která to nedělá za peníze.  A v soukromém sektoru, ti boháči, to je vlastně plebs.

Máte pro tu službu vlasti nějaký příklad? Třeba vaši cestu do Iráku...
Zrovna pokládal jsem dlažbu na zahradě a v garáži mi zvonil telefon. Volal náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfovitz, že četli moje články o restitucích a sháněli pro severní Irák někoho, kdo rozumí restitucím. A že restituční program byl největší u nás. Odpověděl jsem mu: „To máte pravdu, my jsme mistři světa v tom, jak zvorat restituce...“ Měl ovšem smysl pro humor a odpověděl mi: „Právě takové potřebujeme!“ Během několika dní se všechno vyřídilo a odejel jsem na dva měsíce do Iráku. A to stihli i se zdravotní zprávou, protože mi přidělili lékařku v hodnosti majora, protože si přečetli, že jsem kardiak. Chtěla mi nosit kufry...

To byla rychlost! A co jste tam dělal?
V severním Iráku Saddám arabizoval společnost. Nejdřív vykupoval zemi za tržní cenu v Kirkúku a Irbílu. Pak už rovnou likvidoval Kurdy i jejich majetek. Čtyři profesoři a dvě sekretářky tedy projížděli celou tu oblast Kurdistánu a zpracovávali zprávu pro americkou vládu, protože to tak nelze nechat. A protože jsou Češi specialisté na dělení země, tak až se jim to oddělení Kurdistánu vyjde, slíbil jsem jim, že napíšu ústavu. A proč to vyprávím: protože jsem to všechno dělal zadarmo jako službu. Samozřejmě jsem dostal poté mnoho možností k hostování na univerzitách, dostatek slávy a publicity.


Vojtěch Cepl promoval na Právnické fakultě Karlovy university v roce 1962 a v  letech 1967 až 1970 studoval sociologii práva v Oxfordu a srovnávací pravovědu na University of Michigan. Vrátil se domů  a byl registrován v „Seznamu osob nepřátelských socialistickému státu“ . Devatenáct  let zůstal neúspěšným  asistentem  na  katedře občanského práva.   V roce 1989 začal rychlou kariéru, byl jmenován docentem a vedoucím katedry, zvolen proděkanem  fakulty pro zahraniční styky a v roce 1993 byl jmenován profesorem. Deset let byl soudcem Ústavního soudu ČR v Brně. Pracoval na Ústavě České republiky. Jako hostující profesor přednášel na mnoha amerických univerzitách. V současnosti učí  na právnické fakultě UK, v CERGE a CEELI a  přispívá do českých médií.

Církev by v této chvíli měla něco dělat s panikou, která ochromuje slušné i neslušné lidi. Nedůvěřují ničemu a zalézají do svých ulit, aby nezchudli ještě více, protože úbytek na majetku je hluboce urazil a zklamal. Insolvenční poradny, to zní skoro jako nadávka, ale taková aktivita je více, než na místě.

Církev by měla mluvit o kráse pokání, protože si zatím nikdo nepřipouští, že pánbíčkáři mají podíl na krachu finančních institucí, mají podíl na přebujelém životě na dluh, a to hlavně tam, kde není z čeho splácet - přestože před pár lety existovala nezlomná víra, že Pán chce růst a prosperitu. Zatím se z Ameriky šíří takzvaná proroctví o velkých soudech, která jsou opsána ze širší škály scénářů ekonomů. Apokalyptické šílenství zatemňuje rozum ještě více, než byl. Blbost kvete přesto, že ještě není jaro.

Církev by měla mluvit o pokání i proto, že se člověka nesmírně uleví, když si připustí chybu, selhání, hřích.

Církev by měla začít využívat efektivně majetek, který má svěřen. Domy zateplovat, dělat rozpočty a definovat zbytečné ztráty. Měla by si sezvat naprosto nenáboženské ekonomy a prognostiky, kteří by jí udělali audit personální i finanční. Měla by kázat o hospodaření a učit své lidi podnikat podle starého benediktinského hesla "modli se a pracuj".

Církev by měla rozdávat! Třeba tak, že vyhlásí grantové řízení a přispěje od 10 000 třeba do výše 300 000 na projekty, ve kterých se lidská zvídavost ve víře v pravdu a lásku pouští do podnikání. Rozdávat se samozřejmě musí bez ohledu na víru či nevíru! A v podtitulu by mohlo být heslo: Podporujeme podnikání, protože ono podpoří nás. Grantové řízení církvi pomůže dělat kdekterá z institucí, které se to za poslední roky naučily.

Asi jsem z jiného světa, takže se musím stydět hned za dvě místa, kde se staví betonové skelety, aby nám - jako Církvi bratrské - udělaly ostudu před lidmi.

Mám pro vás jednoduchou otázku: Kolik žádostí přišlo z naší církve či z občanských sdružení spojených s naší církví? Odpověď je prostá: Ani jedna. (Vnímavý čtenář jistě tuší, co bude následovat a položí mi otázku: Kolik žádostí jste podal vy, bratře, či váš sbor? Žádnou?!) Z tohoto programu jsme loni žádali dotaci na kampaň k zákonu o narovnání mezi státem a církvemi a jednoduše jsme nemohli žádat opět, protože jsme minule dostali - nebyli bychom úspěšní. Měli jsme tam ovšem ještě jednu žádost navíc, pochopitelně neúspěšnou.

Tak proč nic neděláte - když jste dostali dotaci? Dostali jsme ji, sehnali k ní dalších 300 000,- Kč a realizovali ji. Když bude někdo ochoten zaplatit provoz týmu, jsme samozřejmě připraveni. Když bude někdo mít zájem odkoupit projekt a pokračovat v něm, také má  možnost. Občanské sdružení ale nemůže pracovat "na vítr". Proto se nic neděje. Ani jedna církev nám nedala ani jednu korunu :-)

V souvislosti s tím se ptám dále - a tentokrát s účastníky jednoho semináře k církevnímu majetku, který se konal pro Východočechy v Novém Městě nad Metují letos v únoru: Proč nemá církev spočítáno, jak bude postupovat v případě, kdy nedostane peníze - žádné - jenom ty, co dostává - všechny, které očekává ve vyrovnání? Proč nemá žádný rozpočet zahrnující rozvoj a hospodaření celé církve, žádný střednědobý plán? Proč si ještě nesehnala tým zralých ekonomů (především necírkevních), kteří by jí udělali audit - globální audit - tj. personální i finanční. Proč jsme nenajali firmu pro sledování veřejného mínění, aby nám udělal průzkum zájmu o naše produkty, o to, co nabízíme společnosti? Proč nemáme v církvi grantové oddělení? Proč nečerpáme z možností? proč nemáme generální model misie, ve kterém by se skutečně mateřským způsobem postavilo několik sborů za zrod nové práce v předem vytipovaném místě?

Chybí mi toho osudově mnoho. Ve které církvi? Inu i v té mé. Ale i v jiných, pokud mám přehled

Největším problémem bude to, když peníze z vyrovnání dostaneme. Jednoduše a prostě řečeno, bude to problém!

Pana M. se většina lidí bála. Za totality pracoval ve východoněmeckých hotelech, zpět se vrátil jako restituent. Jak to bylo s tím Německem, to přesně nevíme. Mohly by to vědět ty archívy, kde je lustrační spis. Když řekl, že se nebude vysílat, nevysílalo se. Utekly měsíce. Radnice stavěla náhradní vysílače!

Dožralo mne to a pana Mrštinu jsem si pozval do restaurace na rozhovor. Vzal jsem s sebou dnešního místostarostu v Náchodě. Rozhovor neměl výsledek. Jedna věta sdělení, druhá věta vyzvídala, co vím a třetí věta vyhrožovala. A tak dokola. Pamatoval jsem si ten styl z totality. Na ničem jsme se domluvit ani nemohli. Byl jsem zoufalý. Moje děti se zase na druhý program dívat nebudou!

Manželka mne vítala doma se zprávou, že nejde první program. "Druhý!" oponoval jsem. A když mne přesvědčila, abych se podíval, přiznal jsem, že jí mám více věřit. Tajemství bylo v tom, že Pán Bůh už se na to nemohl dívat, odplivl si na vysílač a "shodil" i ten druhý. A to už pan M. nevydržel a za pár dní na to jsme seděli na radnici u místostarosty. Pán z radiokomunikací (o jehož lustraci bych taky pochyboval) a pan M. se byli ochotni domluvit a za pár dní jsme vysílali všechno. Nejlepší bylo, že pan M. na mne koukal tak, jako bych něco dokázal. Já ne, ale Pán Bůh z nebe plive sakra přesně!

Pan M. zase jednou doplatil na kamarády. Ovšem, on se z toho vylíže a pokud budou panovat v Česku takové poměry, jaké tu jsou, tak bude mít příběh právě propíraný v MfD ještě další pokračování...

Máme něco společného. Já sloužím Bohu s knihou, která se píše na biblovém papíru, který je příbuzný cigaretovému - s cílem, aby byl co nejtenší. Musí se na něj vejít co nejvíce informací. On sbírá příběhy, a radši - aby nenafoukl příběh - nafukuje papír. Tiskne je na voluminézním papíře, do kterého se přidává polystyrén, aby byl co nejtlustší a kniha měla potřebnou tloušťku, aby zvýraznila to málo, co se dá o příběhu dostatečně velkém a vážném říct.

Michal Dlouhý totiž sbírá malé příběhy, z nich dělá větší knihy. Nedělá to tak, že maličkosti nafoukne na román. Malé povídky nejsou hned scénářem pro filmové zpracování, spíše poskytují námět. A to bohatý přesně tak, jak obyčejný život může bohatým být.

Například o policistovi, který čekal na svých třicet let, aby se mohl ženit. Jeho vyvolená ulehla s angínou a už nevstala. Pochovali ji a polostín truchlícího života policisty zhasnul v nečekaně tvrdém nasazení v akci rukou zločince. Byli pak pochováni v jednom hrobě, ač nesezdaní, protože i přísná církev dokázala pochopit tragédii lásky. Že je to moc obyčejné? Možná! Ale takový život je.

Vyjde v časopisu Církve bratrské BRÁNA. Až vyjde, dám jej ke stažení... Samozřejmě doznají změnu i otázky, které upravila redakce časopisu a rozhovor byl autorizován a pak ještě proběhla textová korektura redakce. Možná něco vypadne ještě ve zlomu stránek. Takže zveřejňuji jako upoutávku zatím otázky tak, jak byly kladeny:

• Pavle, konec starého režimu jsi zažil v Benátkách nad Jizerou, Kutné Hoře a v Praze jako kazatel sboru, kontaktovali Tě také příslušníci STB a co chtěli?
• Trochu odlehčeně: Podrobnou analýzu Církve bratrské pro vnitřní potřeby pořídil jakýsi příslušník STB se jménem Černý... Znáš ji (tuším, že jsi ji nepsal), jak charakterizovala Církev bratrskou?
• Měli informátory mezi kazateli a laickými pracovníky církve?
• Na některých konferencích se zvedla vlna „řešit“ selhání církve, zůstalo to často u jmen spolupracovníků STB mezi kazateli. Mnohokrát jsi to už říkal, ale ještě jednou pro jistotu: Měly rozhovory před komisí nějaký smysl nejen pro duši těch bratří, ale i pro církev?
• Církev to povětšině nevěděla, nebyla publikována žádná analýza toho období... Nebylo možná rozumnější udělat více?
• Tedy upřednostňuješ delší období pro promlčení, kdy někteří už odešli...
• A byli ti, kteří mohli jezdit do zahraničí, tak odvážní, že by pomohli těm postiženým? Tvořil někdo nějakou síť pomoci ze zahraničí?
• Psychologové říkají, že tlustá bílá čára z principu neexistuje. Myslíš, že odpuštění dokáže smazat všechno i v lidské rovině?
• Vyrovnání s minulostí je obecně problémem české společnosti. Neustále se vrací k palčivým tématům a stále s nimi není hotova. Čím to je?
• Spíše bych ale důvěřoval, že došlo k výmazům. Když jsme dělali Občanská fóra, estébáci pálili archivy... Proto je důležitá celková analýza. Vázací akty byly jen jednou částí přediva dokumentace. Odborníci ale říkají, že vázací akt se lišil od zápisu z výslechu a musel být navázán se svědkem...
• Když společnost za celou dobu žádné pořádné vyrovnání neudělala, vypadá to jakoby měl být zrušen i Ústav pro výzkum totalitních režimů, lidé jsou v něm zastrašováni... Nestalo se díky tomu i v církvi, že se trochu nalomil charakter další generace lidí. Dnes říkají: „Dejte s tím pokoj, a kdoví co se stalo...“
• Není to tak, že celé církvi zůstala totalitní mentalita? Uzavřenost - neveřejnost, stádnost, udavačství, slídilství, schovávání se za druhé, nepřímé jednání, mocenské kličky, "řešení" jednotlivců atd.?
• STB  si vyžadovala mít pod kontrolou řízení církve, za projevy svobodymilovnosti u členů postihovala kazatele a vedení církve, kteří postihovali ty další. Nemá to následky dodnes v tom, že se církev velmi pomalu transformuje do podmínek akceschopné společnosti, která má nezávislé úrovně spolupracující svorně na jednom díle a stále tíhne k centralizovanému řízení? Vina za to selhání se neroznesla na všechny. Měli jsme ve sborech členy SSM, KSČ. Pořád je to pocit osudu, nelze jinak, jako by tam ještě soudruh tajemník seděl. Nepřítel poslouchá, a tak se lidé dále vymlouvají se na špatné vedení...
• Takže nevidíš, že by historie měla nějaký přímý vliv na to jak teď jednáme.
• V čem vidíš důvod odtrženosti od společnosti, od jejích problémů. Vycházeje z toho jak stavíme. Mnoho úžasných plánů, ale málo kdy je vidět rozpočet na prvních deset let provozu a nějaká ta udržitelnost. Málo projektů víceúčelově v tom smyslu: „Děláme je s někým“, spíše jedeme ve stylu „Děláme je pro...“ Bývá to pak uzavřené, jednoúčelové, naše, bez denního vlivu na okolí. Není to v naší teologii?
• Nemůže to být zároveň pastí? Vytvářet kulturní pracovníky, kulturní nadstavbu společnosti? Takovou která aktuálně nemá společnosti co říct? Unaveni světem jdeme do ústraní, kde radši zbudujeme třikrát nákladnější budovu (na kterou se zadlužíme), která bude mít dva účely, abychom se v ní mohli skrýt a doufáme, že se tam přijdou skrýt i ti další.

Česká televize odvysílala před několika dny opakovaně v upoutávce i v samotném pořadu 168 hodin vyjádření pana předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, že - cituji: „občané přestali věřit heslům o tzv. pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí...“ poté záznam jakéhosi povolebního projevu předsedy strany končil, ale dá se předpokládat, že výrok prvního českého prezidenta Václava Havla už nějak dále nekomentoval.

Pokračující demontáž slov o pravdě a lásce je součástí politiky komunistů stejně tak, jako je součástí všeobecné polistopadové skepse. Zdá se, že se v této zásadní linii vůdci sametové revoluce mýlili. Netrestali po roce 1989 vlastně nikoho. Humbuk kolem lustračních pravidel nepřispěl k uzardění téměř nikomu. Spíš si pozitivně lustrovaní našli lepší místo v byznysu. Pravda byla nepřesná, posuzovali ji soudy, ve kterých seděli kdovíjací lidé. Nedošlo k žádné vnitřní očistě. Láska nebyla dospělým odpuštěním z očí v oči usvědčenému a odsouzenému vrahovi. Láska byla mávnutím ruky. Láska byla rezignací na důslednost. Až příliš dlouho po roce 1989 jsou první potrestaní za zločiny komunismu. Už dávno se nás ptají mladí lidé, proč by se mělo na léta totalit vůbec vzpomínat.

Dobře: Praxe pravdy a lásky ukázala, že možná nešlo o skutečnou pravdu a láska byla spíš změkčilostí. Co však namísto tohoto hesla? Nabízí se otázka přímo předsedovi KSČM: „Je lépe tedy důvěřovat spolehlivé lži a nenávisti? Máme ji také vrátit do hesel a opakovat je? “ Odpověď by jistě zněla nějak diplomaticky, ale ve skutečnosti by byla přitakáním: Lepší je nenávidět a lhát!

A protože nám to politická garnitura předvádí téměř v přímém přenosu, člověk by těm komunistům skoro věřil. Alespoň někteří to říkají otevřeně, a tak jim přibylo voličů. A to je asi důvod podpory všech extrémistických hnutí a stran. Národ potřebuje nějakou žumpu, když neexistuje řádná kanalizace. Staré žumpy sáknou do okolí a vylévají své hnusy v různých trativodech. Lidé nalezli do komunistické, dělnické strany nebo jiného nacionalistického hnutí, jiné žumpy extrémismu, pokud mají pocit, že se nemohou dobrat práva a že houska je moc drahá.

Ale tím se vracíme zase na začátek. Přesvědčujeme se, že je lepší nenávidět se a lhát. Jenže to není nic nového, a my už známe výsledky tohoto starého hnutí. A řeknu to teď osobně: Hledám nový motiv, nové nadšení, novou představu budoucnosti. Tato je pro mne nepoužitelná. Stydím se, když spolu s návštěvami nejvyšších představitelů vyvážíme svoje fekálie po Evropě.

Heslo o pravdě a lásce nestvořil Václav Havel ani jeho „pravdisti a láskisti“ jak se přezdívalo širšímu myšlenkovému okolí pana prezidenta. Havel se pouze snažil transformovat starou myšlenku; něco, co platí nezávisle na něm. A co nezboří výsledky voleb, výměna postů a ani zlobný projev pana předsedy KSČM. Za Havlovo heslo díky, bylo skvělým krokem, ale je třeba nového a plnějšího! Potřebujeme nadšení a víru, nikoli staré politické smrady o lži a nenávisti, které komunisté také jenom opakují. Zoufalá absence nové vize, strhující myšlenky a dalšího výhledu, nových osobností, které dělají místo zase jiným novým.

Nad takovými řečmi se lidé dospěle ušklíbají a dávají najevo, že rozčarované Česko už na nic nenaletí. Už žádné ideály, radši... Pak je přesvědčuji, že stojí za to znova riskovat, opět se zamilovat a se zdravou odpovědností nezopakovat staré chyby. Člověk bude jen člověk, byť je to Obama nebo Kalvoda, Lux či jiný. Je třeba jej vyměnit a poděkovat mu. Nic není věčné, jen to, na co nedosáhneme.

Nový vůdce musí povzbudit mé češství bez nenávisti k evropanství. Musí mi beze lži vysvětlit, že že je dobré zaplatit za práci a není ostuda si žádat mzdu; že je dobré dát daně a získat služby státu či Evropy. A já budu alespoň chápat, že nic není zadarmo a nikdy to jinak nebylo. Dobrý vládce bude důstojně jednat i se svým největším protivníkem, abych mu věřil, že bude jednat stejně důstojně se mnou. Dobrý vůdce musí umět mluvit, což je poslední dobou velmi vzácné. Daleko mají ke kazatelské otevřenosti a strhujícímu způsobu parlamentní řečníci, sama vláda i prezident. Jejich křečovité žerty jsou spíš k pláči. Vůdce si musí umět průhledně stavět tým spolupracovníků, nehrát si na kamarády, ale neúnavně diskutovat. A protože tu takový není, tak pro většinu zatím platí ono komunistické a jisté, že nejlepší je nenávidět se a lhát.

Psáno pro Blog HN

Proč do toho stále pletu slovo politika? Protože tam je. Evangelikální křesťané nejsou jen reformovaní protestanté, episkopalisté, lutherští protestanté, katolíci, presbyteriáni či co dalšího, ale jsou především evangelikálové. Což je vymezení proti dalším křesťanům. Ryze politické. Nestačí nám napsat evangelický, ale musíme mít evangelikální.

Respekt v čísle 43/2008 popsal americké volby a dlouhodobé politické angažmá evangelikálů. Jenže slovo evangelical přeložil jako evangelický. To ale okamžitě napadl překladatel znalý pojmů a v čísle 44/2008 přidal výtku také plnou nejasného vymezení: „Pro české slovo evangelík... existuje anglický ekvivalent „Protestant“ označující ty, kteří se hlásí k prvním reformačním vlnám (husitské, lutherské, kalvínské). Ti... se zasloužili o lepší vzdělání, pořádek, větší svobodu a autonomii jednotlivce. Nepoškozujte, prosím, jméno těch druhých.“ Vymezení také politické, rozdělující a nepřesné. Všichni dávno víme, že nezáleží na kolonce a barvě vyznání, ale na osobní či společné zralosti církevního společenství – zda je dostatek úcty ke vzdělání, svobodám a pořádku, dokonce v lidských mezích autonomii jednotlivců.

Snad mi porozumíte, když zmínku překladatele nazvu nesmyslnou. Především proto, že křesťanství stojí na smlouvách (Staré a Nové Smlouvě v Bibli), které nepřipouštějí autonomii. Jeden je tu vládcem a my jsme jeho poddaní. To proto, že je nejosvícenějším vládcem. Jinak to v křesťanství nejde. V politických verzích náboženských proudů, tam jde všechno, i naprostá autonomie, která může tvrdit, že vládcem všeho je lidský rozum.

Jenže já nejsem nazlobený na překladatele. Já jen opakuji, že evangelikalismus je politické hnutí a nebylo moudré před léty přejmenovávat evangelickou alianci na evangelikální alianci. Nebylo moudré kazatelům v naší církvi zakázat členství v politických stranách a zároveň se zařadit do politického klubu. Bylo moudřejší ono dělení na evangelikály a ty ostatní odmítnout. Věřit a vyznávat můžeme jakkoliv a lidé si nás zařadí, když budou nutně potřebovat. A zařadí si nás podle našeho jednání mezi praštěné křesťany ze sekty nebo jinam, kde od nás budou čekat něco rozumného.

Co by bylo dobré udělat nyní? To přesně nevím. Omluvit se kazateli, který musel církev opustit v důsledku svého členství v politické straně? Možná. Nepřijímat finanční příspěvky poskytované s podmínkou jasné a hlasité profilace jako evangelikální? Snad. Vysvětlovat i jiné stránky hnutí, které někdo potřebuje nazývat evangelikální, protože prezentace je zatím (díky politickým aktivitám našich bratří a sester v Americe) příliš jednostranná. Asi ano.

Vím, co budu dělat já. Mluvit o tom.

Déšť, zima, tak se dá popsat svátek 90. výročí republiky pod Řípem. Samozřejmě, že přišli jen ti nejvěrnější! Jen jedna část byla suchá, jinak se vše topilo v blátě. Nefotil jsem, nestíhal jsem. Ale v té suché jsem pár fotek udělal. Diskutovalo se v Domově pokojného stáří v Krabčicích a ke slovu se dostal ekonom a psycholog. Tomáš Sedláček a Slavomil Hubálek. Otevřete si celý článek a prohlédněte galerii.

A co řekli? například, že HDP neváží už skoro nic. Jen málo toho, co tvoří HDP se dá skutečně zvážit, drtivá většina toho, co jej produkuje jsou různé služby a jiná práce, která snad i někdy není vidět. @ Bohatá Amerika se zadlužuje a půjčuje si od velmi chudé Číny. Ale v postamerickém světě, který začal 11. 9. 2001 (a stejně tak dlouho trvá tato "krize") už není první, druhý a třetí svět. @ My zadluženi tak moc, jako Američané ještě nejsme, což neznamená, že bychom měli jednat hospodárněji. 30 -40 miliard dluhu je také pěkná porce. @ Obětním beránkem bývá stát. Stále platí potřeba zástupné oběti tak, jako v historii. Tady se podřízne beránek státu, tedy daňových poplatníků. A protože nestačí už síla státního zástupného obětování, hledají se globální systémy, světový Vykupitel - jak náboženský je to pojem!@ Ve starém hebrejském světě se nejenom podřezal zástupný beránek či vyhnal kozel Azazel do pouště, ale také se vyznávaly hříchy, dělalo se pokání. Dnes jsou podřezáváni jen ti beránkové.

A psychologický pohled na současnost? Dr. Hubálek začal v nedalekých Beřkovicích a staral se o sexuální devianty. Když si někdo z nich  přiznal vinu, byl léčitelným. kdo věčně zapíral, recidivoval. @ Socialistická medicína dostala záchvat: Socialistický člověk přece nepotřebuje pocit viny, a když jej  má, ví jaké medikamenty na to použít. Zbavit se jej - To je cíl!@ Všchni estébáci, kteří se dušují nevinou a nenašli na sobě ani kousek viny (myslí se tím obsazení vedoucích míst státem řízených zdravotnických zařízení) spěchali po vyhození za ministra Bojara a tajemníka Hubálka do soukromé sféry a stali se lobbisty v farmaceutickém či zbrojařském průmyslu. @ I dnes se o našich vinách má mluvit. Institut pokání, který přinesla židovská a křesťanská kultura do Čech, je požehnáním...

Jako předtím se bylo co bát, kdyby návrh zákona prošel, že se bude s odblokovaným majetkem kupčit, tak se stejně nyní můžeme bát, že bez zákona odblokovaný majetek bude rozporcován kamarádům při náhlém odblokování. Proto si musí církve své nároky dobře pamatovat a nerezignovat na požadavek jejich správy či vyplacení. A to bez tlaku, že by jej nezbytně potřebovaly teď. Nepotřebují, evangelium opravdu umí zvěstovat i bez majetku. Ale s penězi za majetky by samozřejmě dovedly postavit nemocnice, hospice a školy. Jen by si musely, ty církve, dát pozor na člověčinu, která bez zábrany vládne ve všech politických stranách. I pod talárem je jen člověk.

Jaké souvislosti však má to stálé zdržování výsledku? Rozklad v řadách církevníků. Jedni stále více zatínají zuby nad existencí katolických peněz. Nacházejí tak zástupné důvody k řešení nespokojenosti, protože se jim nedaří veřejnost dostatečně ovlivňovat k ideálům evangelia. Prchá šance a svět se stává bestiálnějším podle jiného kalendáře, než podle židovského či křesťanského. A peníze z převážně církevního majetku některým protestantským denominacím (a já už v tak otevřeném psaní nechci jmenovat příliš otevřeně) zatmívají oči, protože by je v tom zorném úhlu učinily vazaly na Římu! A zneschopnily požehnaně sloužit. To je samozřejmě pošetilost, protože církev může být asketicky chudá a zároveň v sobě chovat omyly Říma, jeho systém pozemského chápání Božího království, vlastnit neomylné soudy, opakovat zběsilé dějiny a tak dále. Na to všechno protestant nepotřebuje finance a jméno římské církve. A tady je třeba říci, že někteří římští katolíci jsou stále méně římští, stále blíže evangeliu jako takovému. Když se před devadesáti lety volalo: „Pryč od Říma!“ nestalo se tak! A teprve teď je třeba domyslet, co ta slova znamenají.

Napětí však roste i uvnitř katolické církve. Řády obecně nechtěly nikdy peníze, ale majetek zpět. Světské diecéze zase nechtěly zpět majetek, ale peníze. Zákon byl i uvnitř katolické církve plichtou, která však spláchla nároky malých řádů a kongregací, taktéž všechny sporné příběhy o majetku a nárocích na něj na Moravě i v Čechách. Bezradnost katolíků má několik východisek a zatím není jasné, které bude nejschůdnější. První: nechat všechno tak, jak to je. Je lépe mít pohledávky, než opelichaného holuba v rukou. Čas může přinést jinou situaci. K tomu je dobré říci, že by přinést mohl, ale bylo by lepší v ní méně spoléhat na lidi. Byť tak poctivé a moudré, jakými byli překladatelé letošní verze zákona. Jiné: nechat křesťanskou jednotu jako milý ideál a vyřešit si problémy pro sebe. Dohodnout se s politickou reprezentací separátně. K tomu je třeba připomenout první zmíněné varování, protože by jednali s těmi, kteří uvažují stále stejně: co nejvíce utržit. A pak je třeba říci, že by to majetku samotném u zřejmě nepomohlo. Byl by rozparcelován kamarádům a dělo by se to za ponižujících poměrů. Přičemž jedno je jisté: peněz za něj by bylo málo.

Téměř nikomu neleží na srdci, že se tu předkládaným zákonem promýšlela také budoucnost. Církve měly být na konci právního procesu samostatné a svobodné. To ovšem pro politickou sílu nikdy není příjemné, takže se uvažuje o nějakém levném vazalství, které by trvalo. Že to něco stojí, na tom tak nesejde. Stát nevedou hospodáři, ale politikové. Těm je jedno, že se bude brát ze společného, stejně by se bralo! A paradoxně tím mohou pomoci k tomu, že církve dozrají k větší finanční odpovědnosti a hlavně síle. Pokud se pohybují státní náklady na fungování církevního provozu od 20 do 70 procentních bodů (závisí to totiž na velikosti a síle společenství) pak se toto procento za devatenáct uplynulých let pomalu snižuje.

Politickým silám je také poměrně ukradený svět mimo Prahu. V krajských a senátních volbách napráskali lidé Praze, takže se ukazuje, že jim není tak moc blízké ekonomické uvažování na úrovni kraje a obce. Není totiž jisté, zda rozmachu krajských poměrů či obecního světa přepřažení na jinou stranu skutečně pomůže. Pravděpodobně přinese půlroční období nejistot, někde i otevřenou válku. Ani koalice nezávislých a ještě nezávislejších se nestaví na touze sloužit, ale mít moc. Takže sejde na charakteru každého jednotlivého hejtmana, starosty a jeho zastupitelstva, zda se bude něco v obci dít nebo ne. A od takových vzbouřených vod je možno poodstoupit a nechat chátrat statky, kostely, zámky. Cynismus, se kterým se tak dělo dodnes, nevykazuje změnu; půjde to tak i dál. Rybníky, pole a lesy stejně užívají nájemci a i když špatně, bez dohledu a lásky, tak je jejich péče lepší, než nic.

Proč tu nepíšu konkrétní jména? Proč to nenapíšu do novin a nebo na oficiální stránky cikevnimajetek.cz? Protože umřel dialog, skutečná debata na toto téma zanikla. Veřejnost se, podle výzkumů, nezajímá o osudy církevního majetku. Má větší starosti v nastalé krizi důvěry v peníze a jejich odmocniny. Církev není její téma! Co budeme dělat s osudem kampaně za chudý peníz? Pokusíme se alespoň stav mapovat a mluvit s obyčejnými lidmi. To, co se mělo dělat dávno a je to třeba dělat i teď.

Fantaskní ozvěna ze země socialismu s játry stvořenými z dolarů - z Číny. Soudruh Fu-čcheng Čang si je jist, že našel spojovací článek mezi zemí a nebesy. S vývojem možná i směrem do oblak se dá souhlasit, to přece není nic proti všemohoucnosti a tvůrčí síle Boží, ale nedá se souhlasit se zaťatým přesvědčením, že jsme z nějakého slizu náhodně povstali k nebesům a máme na to důkazy.

Článek tvrdí nemožné: "Dá se říct, že jde o spojovací článek mezi dinosaury a ptáky," řekl agentuře Reuters Fu-čcheng Čang, vedoucí čínského výzkumného týmu. "Tato fosílie vrhá nové světlo na ranou fázi evoluce, během níž se z dinosaurů vyvinuli ptáci.  "http://aktualne.centrum.cz/priroda/clanek.phtml?id=620196

Článek nenabízí pohled na obrázek vymalovaný mistrem Burianem, ani nenabízí pohled na fosilii unikátního druhu, který je popisován. Video pro jistotu nabízí kostru jiného osmimetrového tvora, který je na prodej. No jistě, pernatce ještě neviděl soudruh prezident, tak se nesmí ukazovat! Čínští soudruzi ale z fosilie už zjistili, že pták měl pestré peří! A už také ví, nač bylo, když ne na létání. Bylo mu užitečné k tokání.

Ať si je člověk ateistou. Rozhodl se pro to, ať v tom trvá. Ale měl by se obrnit proti blbosti, která tu páchne zatuchlým dechem rozvinutého socialismu. To jsou sedmdesátá léta minulého století, soudruzi z Aktuálně CZ!