Nechme poslance, aby hledali legislativní řešení. Co ale takhle zamalovat výlohy, zlít je barvou z kýble, říci nějak ne. A pak se nechat potrestat. Mně by bylo bližší si od Prahy 1 pronajmout chodník, postavit lešení, na něj desky a zmalovat je. Nějaký solidní street art. Jen ne, proboha, pobožný... Když do toho někdo jde, dám tři kila, jako příspěvek na nájem.

Oč jiné je, když v bezpečném rozhlasovém studiu sedí zaopatřený a spokojený vatikánský občan. Přesto se v několika minutách, které jako kardinál dostane, vysloví se nad ojedinělou demonstrací odborových svazů nebývale tvrdě. Podle něj jde o ochlokracii, tedy o vládu lůzy.

Demonstrovat naši lidé neumí stejně, jako neumí mnoho dalších věcí souvisejících s demokracií. Pokud budeme jako Francouzi, kteří táhnou ulicemi třeba dvakrát týdně, naučíme se i demonstrovat a demonstrace snášet. Pan kardinál by se měl ovládat a obecně vystupovat na straně slabších. Obrana vlády a poslanců by mohla v těchto dnech, kdy jde o zákon o majetkovém narovnání státu a církví, být chápána účelově. Mne osobně hluboce urazila.

Děkuji všem, kteří mne podporovali. Udělala se spousta práce a léčebna snad zůstane pro děti. Přál jsem si to a pracoval jsem pro to. Teď musí nastoupit jiní, přeji jim hodně sil a zdaru, taktéž i těm, kteří ve správní radě zůstali.

Nejen za sebe, ale také za svůj sbor Vám ze srdce přeju to nejlepší a Boží pomoc k tomu, abychom to společně zvládli... Ke stažení v plné velikosti zde.

Vynikající projekt žadatelů z Kunic propadl. Tedy téma bylo skvělé, ale projekt podprůměrný. Komisaři museli bodovat podle toho, co měli před sebou a projektu nemohli pomoci ani bonusem, který je pro takové případy připraven. Celý systém výběru je transparentní a je jej možno kdykoli po domluvě v kanceláři MAS překontrolovat kýmkoli (!) Nic nekryjeme. Jen identitu komisařů.

Neúspěšní žadatelé však využili svých kontaktů a z ministerstva zemědělství se nám ozval činovník, který doporučil, abychom "něco udělali" pro dodatečný úspěch žadatelů.

Protože v LEADERU jde především o komunitu s určitými a pevnými pravidly, nic takového neuděláme - ani ve chvíli, kdy jde o peníze. A pokud nás vyzývá k nějakým pletichám ministerský úředník, my jej zase vyzýváme k odchodu z úřadu, protože selhal. A vyzýváme státní fond (SZIF), se kterým spolupracujeme v administraci dotací, k důkladné kontrole našeho systému a výběru projektů v tomto kole.

Správní rady Olivovy nadace a Olivovy dětské léčebny, o.p.s., které byly v dlouhém sporu a jejich neshoda byla mediálně přetřásána, se vzájemně dohodly na narovnání vztahů ve společném jednání 15. 3. 2010 večer. V případě Olivovny jsme  - jako církev - obviňováni z vedlejších zájmů. Přijímám to s úsměvem. A dohoda o smíru je pro mne nejlepší odpovědí.

Přikládám svoje nedělní kázání o tom, že Ozdobou synů jsou otcové, jak říká biblické přísloví. To si stáhněte tady. A pokud chcete číst text memoranda, které jsme podepsali včera večer, tak klikněte na nadpis článku

Memorandum přijaté Olivovou nadací a Olivovou dětskou léčebnou, o.p.s.,
na společném jednání dne  15. 3. 2010 v Říčanech

Olivova dětská léčebna, o.p.s., lituje nevhodných výroků svých zaměstnanců, které v minulých létech poškodily pověst Olivovy nadace a její práce. Ve smyslu odkazu Aloise Olivy, v jehož stopách obě neziskové organizace pokračují, se obě strany vzájemně zavazují, že dodrží ujednání ve všech dříve ujednaných smlouvách a budou se vzájemně podporovat. Obě organizace mají zájem spolupracovat k úplné spokojenosti všech, především dětí a ostatních pacientů a pracovníků léčebny, kteří se o ně starají. Správa majetku bude plně zajištěna k plné spokojenosti Magistrátu Hlavního města Prahy i Města Říčany.

K datu 15. 3. 2010 sjednaly obě organizace dohodu o umoření dlužných částek splacením dluhu. Olivova dětská léčebna, o.p.s., vyhlásila výběrové řízení na nového ředitele a provádí inventarizaci majetku, zvláště závazků, které vyplývají z minulého období. Správní rada Olivovy dětské léčebny určila auditorku a připraví výroční zprávu společnosti za rok 2009.

Podepsáni představitelé správních rad obou organizací.

Tak tomu také věříme a prosíme spolu s orantem na Olivově oltáři v kapli, kde se scházíme, o milost vyslyšení ve všem, co nás bude tížit v následujícím čase.

Na cestě k věčnosti jsem zavázán připomenout některé věci. Především, že žila z milosti. V životě mých rodičů došlo k velké krizi. Tak velké, že otec musel odejít ze služby kazatele a nám všem se doma dramaticky změnil svět. Tatínek s maminkou se nejen usmířili, ale oba upřímně litovali toho, co nastalo. Stali se živým svědectvím toho, co znamená pokání. Stín toho všeho padal jen na tatínka, kterého si Pán Bůh zavolal už před čtvrt stoletím. Babička však do posledních chvil viděla také svoji vinu a upřímně ji vyznávala jak vůči svému Pánu, tak vůči dětem.

Velkou část života babička prožila v církvi, která byla izolována. Před tím zlým obdobím čtyřicetiletého exilu dovnitř modliteben se církev tak tak probouzela ze sektářského období, kdy si musela probojovat svou existenci nejen celá církev, ale také každý jedinec. Babiččin přechod z katolicismu k Jednotě českobratrské vůbec nebyl ekumenický. Nicméně, byla to právě babička, která mne vedla a podporovala v odvaze nakročit do světa ještě jinak. Nikdy jsem nepocítil stín nedůvěry, spíš mateřské obavy, když jsem se pokoušel vyjádřit jinak, než bylo v naší církvi zavedeno.

S údivem se probírám rukou psanými evidencemi všeho možného, jak je babička vedla. Zachovávala si moje kázání, kopírovala je a dokonce ještě snad posílala dál. První mediální agenturou pro mne nebyly moje webové stránky, blog HN či jiné noviny, ale moje maminka. Dnes s údivem hledím na to, co jsem kdy a kde kázal. Byla také trpělivou čtenářkou mých příprav, než před několika týdny přestala mít sílu číst. I poté ještě byla v sobotu večer zvědava, o čem budu kázat druhý den. A pak se se mnou a za mne a za mnohé jiné modlila. Tady jsem ztratil přímluvce a je mi jasné, že ta ztráta neznamená, že si musím najít jiného. Byla to ztráta, která mne pasuje do role toho, který musí nastoupit na její místo.

Dobrý den,
jmenuji se Zuzana Keményová a jsem redaktorkou Hospodářských novin. V současnosti připravujeme do naší přílohy Víkend článek o nejvlivnějších bloggerech v Česku. Udělali jsme v rámci redakce takové malé "výběrové řízení", zjišťovali jsme, kdo by tak mohl patřit do pětice nejvlivnějších českých bloggerů a vybrali jsme Vás, společně se čtyřmi dalšími. Rádi bychom udělali takový rozsáhlejší článek, v němž každého bloggera stručně představíme, i s jeho fotkou...

1) Jak dlouho už máte svůj blog, jak dlouho už jej vedete?

Pokud jde o blog IHned, tak píšu od startu, tuším v létě 2008. Jenže já píšu už dávno do svého. Šest či sedm let píšu s potěšením na svůj vlastní blog, protože se mi stal druhou kazatelnou, kde mohu slyšet názory druhých a nabízet pravidelný servis služeb slova. Teď myslím toho obyčejného i toho, jak my kazatelé říkáme, Božího slova. Tedy výkladu Bible. Vyměnil jsem už dvakrát design blogu a poslední nabízí na adrese www.danielkvasnicka.info vše, co potřebuji.

2) Jak jste se dostal k bloggerství? Tedy kdy a proč jste s bloggerstvím začal a co vás k tomu vedlo?

Asi tak, jako odpovídám na Vaše otázky. Byl jsem tehdy osloven z redakce IHned a nabídku jsem přijal. Považuji se za nepoučitelného. Moji staří učitelé mne varovali, že literární projev je pro kazatele nebezpečný. Pravda, za totality jeden z těch učitelů šel do vězení za pouhé dvě stránky poznámek ke kázání. Ale mne ten projev velice lákal. Psal jsem a psát budu.

3) Proč bloggujete nyní? Jaké důvody vás vedou k tomu, mít blog?

Když něco řeknu v rozhovoru či z kazatelny, odnese to vítr. V blogu, v eseji, kterou si stvořím, se vyjadřuji pevněji. Vím, že to může číst můj posluchač v soukromí, může na to reagovat, může mne podle toho posuzovat. Může mi odpovědět také soustředěně. Vydávám se tím sledování v běhu času, protože podle toho psaného slova může být vidět, jak se měním. Nadbíhám tím paměti, která moje názory může soudit. Může se objevit člověk, který začne: "Ale vy jste, pane faráři, před časem řekl:..."

4) Dá se říct, že se váš styl psaní, nebo témata, o kterých píšete, postupem času nějak proměnila? Pokud ano, tak jak?

Velice doufám, že se mění. Že zrají se mnou. Nicméně v blogu IHned pozoruji, že se vyjadřuji z určitého úhlu, který není dalšími bloggery příliš obsazen. Podněty ke psaní přicházejí však ze všech stran a je jich více, než článků, které stíhám psát.

5) Jaké chodí reakce na vaše články? Čtete je? Které vás potěší, co vás naopak zklame?

Odpovědi na články si samozřejmě čtu. Potěší mne každá reakce. I ta vzteklá a kritická. Anonymita poznámkářů dovoluje, aby se chovali jako dobrmani, nicméně - jen ať píší. Považuji za dobré jim někdy odpovědět. Do sporu nepůjdu, jsem ve výhodě. Já mohu psát, oni jen reagovat. Už jsem ale na témata, o kterých píšu, měl i dlouhé rozhovory, a tak mne těší, že ten čas vložený do písmenek, má nějaký smysl.

6) Kolik hodin (například týdně) bloggerství v průměru věnujete?

To je velice různé. Jsou týdny, kdy poskakuji od jedné věci ke druhé a nutnost napsat pravidelné literární útvary, které potřebuji během týdne vyplodit, mne zcela zaměstná. Nicméně u počítače prosedím většinu večerů a někdy až do noci. Psaní na blog IHned se snažím alespoň trochu plánovat. V hodinách to neumím odhadnout. Chtěl bych psát víc, nějak to vnitřně potřebuji a snad to není příliš opovážlivé říci, ale zdá se mi, že je třeba psát tak, jak píšu já.

7) Čím jste v civilním povolání? Čím se živíte?

Jsem duchovním v Církvi bratrské, kazatelem, farářem, jak by někdo řekl. Kázání v evangelické církvi je důležitou částí bohoslužeb. Lidé jsou na něj navykli, jsou nároční a čekají ode mne tradiční útvar a netradiční pojetí. Potřebují pohladit slovem, potřebují nadzvednout, chtějí po mně, abych řekl to, co se jiní bojí říct. Snažím se svoje poznámky psát tak, aby se daly publikovat. A v tom mám před jinými bloggery asi náskok, protože píšu pořád. Skoro jako novináři.

Protože jsem však ve službě poměrně malému společenství, je můj záběr širší a přiživuji se jak mohu. Zakládal jsem evropské aktivity, naposled společenství zvané místní akční skupina, které pracuje podle pravidel iniciativy LEADER, aktivně jsem pracoval na vydání měsíčníku Zápraží, který publikuje občanské sdružení, jemuž zatím ještě předseduji. Píšu také granty, spolupracuji s obcemi i dalšími neziskovkami. Je toho prostě více. Protože mi však lidí přibývá, více se vracím k duchovenské práci.

8) Kde a s kým bydlíte, co jste vystudoval, co jsou vaše koníčky, kromě bloggerství, kolik je Vám let?

Bydlím v Říčanech s manželkou a dětmi. Letos mi bude padesát let. My se naštěstí můžeme ženit a můj domov je pro mne silnou oporou. Díky mým třem synům jsem už před lety měl svoje webové stránky a bloggoval. Nesmím zapomenout na dceru, všichni jsou moji první posluchači a kritici. Podstrkují mi témata, dodávají ilustrace. Máme i jiné věci společné. Vystudoval jsem grafickou školu v Hellichově ulici na Malé Straně a odtud mám výtvarné sklony k fotografii, kresbě a malbě. Mám blízko k úpravě tisku.

Mám štěstí, že mi je moje povolání koníčkem. Moc rád jsem s lidmi, povídám si, diskutuji, čtu, dívám se na filmy, vařím, ochutnávám, cestuji...

9) Jste kazatelem v Církvi bratrské, zároveň vedete blog. Jak jde dohromady farář a bloggerství? Máte mezi "kolegy faráři" ještě někoho, kdo by byl bloggerem jako vy, nebo jste unikát?

Jistě nejsem unikát, to ne, ale přešlapoval jsem do virtuálního světa asi jako jeden z prvních. Vím o dalších z jiných církví i z té své. Někteří jsou na dalších serverech, je však možné, že tolik nepíší. Čím déle kazatel káže, tím více jej pokouší myšlenka, aby mluvil spatra, tak - rovnou. Je málo času, tak se se psaním mnozí kolegové nezdržují. A to je podle mne škoda. Bloggerství a farářování je - podle mého názoru - velice blízké sobě navzájem. Škoda, že se zaužívala představa, že se v kostele mluví jen jedním směrem, tedy z kazatelny dolů. Či, že věřící člověk má jen omezený průhled do současnosti. Nebo taky to, že křesťané jsou kvalitnější a poctivější lidé než ostatní, takže se s okolním světem a politikou nemají zdržovat. Všechny tyto pitomosti žel přežívají a mne moc baví je mýtit.

Do rodiny našeho budoucího sboru jsme přivítali sedm nových členů a spoustu dětí. Tady je jejich fotka. Další fotografie ze skutečně první bohoslužby v Olivovně najdete v galerii. Fotil Michael Novák. Slavili jsme Večeři Páně a kázání bylo o rodině a dětech. Tady je text, zvuk musíme vyladit, moc by se to nedalo poslouchat. Vše je pro nás nové. Další neděli volíme staršovstvo a hlasujeme o samostatnosti.

Nový projekt? Spíš další důvod pro to, aby si o mně povídali křesťané, že to nemám v hlavě v pořádku. Kdekdo bude zuřit a milostivý Pán Bůh ať se smiluje. Rouhači se schází v buňkách proto, aby si ulevili. A já se jim pokusím pomoci ke skutečné úlevě. Tak na viděnou na webu nebo skutečně!

Vyrazili jsme s částí  našeho společenství (na fotce ještě chybí Novákovi a Matuškovi s Bětuškou) a s našimi přáteli do Libereckého kraje a strávili pár dní od soboty do středy v Bedřichově, Jablonci, Liberci a okolních kopcích a lesích. Skvělé! Rozhovory, hry a zpěv... Zjišťuji, jak velice oblibuji diskusní typ společenství, rád jej moderuji a trávím... Naše témata na večery? Tady jsou (tučně ta, která jsme stačili probrat): "Kde na to má člověk brát čas! Dá se dnes žít vůbec křesťansky? Církev se vešla do denního programu před sto lety nebo ještě tak za socíku." "Co vlastně potřebují a o čem přemýšlejí lidé kolem nás? Co o nich víme?  Co si o nás myslí oni?" "Co  nám pomohlo a co nejvíce uškodilo v manželství? Vztahy mezi muži a ženami." "Jak by měla vypadat církev, do které bych chtěl patřit? Debata nad bohoslužbami v jiném prostředí, než jsme zvyklí (liberecký sbor CB)" "S čím se nemůžu smířit, když se řekne: Křesťanství" "Co mne trápí a pálí v biblických textech a potřebuji s tím pohnout!"

Přilepuji k jejímu obrázku a zprávě texty ze studia Skutků apoštolských, které souhrnně za několik týdnů můžete stáhnout zde.

Proč křesťané považují Velikonoce za nejvýznamnější svátek roku?
Mohly to být nakrásně Vánoce, že? A ne, jsou to Velikonoce, protože jsou zážitkem vítězství nad smrtí, vzkříšení Ježíše Krista! Apoštol Pavel, velký myslitel křesťanství prvního století, napsal v jednom z nejstarších dokumentů obsažených v Bibli, v dopise Korintským křesťanům, že pokud mají svoji víru v Krista jen pro tento život, jsou nejubožejší ze všech lidí... Křesťanství bez vzkříšení, bez Velikonoc naprosto ztrácí smysl. Stává se hezkou ale neuskutečnitelnou naukou a naivním sněním o dobru. Nebyl-li Kristus vzkříšen, pak všechno končí tupou smrtí a není žádná jiná spravedlnost.

Co vlastně oslavují?
Křesťanům na celém světě se o Velkém pátku zadrhne hrdlo, ani zvonům není dopřán hlas. Leží nám na mysli, jak hrozná je naše vina, že pro ni musel Ježíš umírat. Není to žádné oplakávání křížku, ale velká uzávěrka, účtování: má dáti-dal. Velký Pátek je dnem soudu nad zlými věcmi, které dřímou v nás. A to je velká úleva. A když se pak z hluboké sobotní noci rodí nedělní světlo a nový den, slavíme vzkříšení. Je to ohromná úleva pro naše obtěžkaná svědomí. Je to krok na cestě dopředu ve vztazích k sobě samému, k nejbližším, k lidstvu, k hodnotám života, k boji o spravedlnost a právo. Obřady Velikonoční neděle jsou takovou promocí po uplynulém roku studia, zmocňují nás k novým semestrům. Je tedy co slavit!

Jde  tedy  především o očistu duše, úlevu – může to mít  podobný význam i pro ty, kteří nevěří?
Obecně Velikonoce nabízejí rituál, obřad zprostředkovávající příchod jara. Po smrti vzkříšení a nový život. To je snad srozumitelné v tomto středoevropském prostoru každému. Je tu chvíle volna bez práce, oddych, čas pro blízké. A záleží na každém, jak hluboko si velikonoční svátky připustí.   Ve starém Izraeli každé Velikonoce obětovali Beránka, předobraz Kristův. Před obětí na něj rodina položila své ruce a vyznávala svoje hříchy. Bylo to hodně osobní. A zůstává to tak i v křesťanství. Nicméně – čím více bude těch, kteří budou osobně prožívat svou odpovědnost – tím více bude spravedlnosti, práva a pravdy ve veřejném životě, v politice, ekonomii. A to pocítí naprosto všichni.

Co je  z vašeho pohledu v životě  nejdůležitější?
Pravda. Sice si jedna z velikonočních postav – Pilát Pontský – vzdychla: „A co je vlastně pravda?“ a dodnes se to opakuje jako důkaz nepolapitelnosti  té pravdy. Pilát však Pravdu cítil velmi blízko sebe, stál před ním Ježíš, který mu byl zrcadlem té pravdy. V nedávných měsících se ukázalo, jak Pravda dobíhá naše lži. Ukázalo se, že si nelze nalhat ani peníze, že do nebe se deroucí růst má svoje limity. Po létech papouškování pouček o strmém růstu prožíváme pád na dno pravdy. Já potřebuji cítit pod nohama dno pravdy.

Někteří senioři jsou osamělí, jiné tíží sociální a finanční problémy  - jak dosáhnout toho, abychom se i ve stáří cítili dobře?
Velmi sejde na tom, co se skrývá pod tím „cítit se dobře“. Pro někoho to znamená udržet určitou příjmovou úroveň, pro někoho neztratit důležité vztahy. Já bych doporučoval všem – a jmenovitě seniorům, když o nich mluvíme – prověřit to, co se skrývá pod dobrým pocitem. Víte, zda to není jen moje sobectví, můj sen, mé chiméry. Starší lidé mají na pokání, na sestup ke dnu pravdy čas. Stáří je zralé a je moc dobře, když je nám, lidem, dopřáno. A po té prověrce dělat vše pro to, abychom toto pocitu dosáhli a pomoci druhým, aby jej získali také.

Máte nějaký konkrétní příklad – z vaší farnosti – kterým bychom mohli povzbudit naše diváky?
Pracuji v kraji za Prahou, říkám mu Zápraží. A na zápraží se odehrávají ty nejdůležitější rituály – loučíme a vítáme se zde, sedáme tu s hosty, přebíráme poštu, odkládáme deštníky a špinavé boty, obouváme nové lodičky... Zápraží je na rozhraní dvou světů. Ne nadarmo na zápraží sedávali staroušci. Takže je mi potěšením s nimi spolupracovat, setkávat se, naslouchat. A nejradši bych se rozčtrnáctil, protože bych potřeboval být zároveň na mnoha místech. Bohu díky, nejsem na to sám: V naší farnosti, v Ladově kraji a okolí, se spolu s širokou rodinou zajímavých lidí podílíme na vydávání komunitního měsíčníku Zápraží, ve kterém zprostředkováváme to společné, obecné, sousedské. Vytahujeme zajímavé pamětníky, dáváme slova a obraz jejich vzpomínkám. A zároveň se staráme o ty nejmladší, dáváme publicitu mateřským centrům a jejich statečným organizátorkám.
Máme jednoho seniora, který nám pravidelně vytváří sudoku či jiné osmu a vícesměrky, nic za to nechce, nechce být jmenován a pak je ještě v klubu seniorů s babičkami a dědečky luští o závod. No řekněte, taková vitalita?

Co byste nám všem popřál k Velikonocům – jak bychom je měli nejlépe strávit?
Kristus Pán ukázal svým učedníkům po vzkříšení probodené ruce a řekl: „Pokoj vám!“ Tak tedy mladým, znepokojeným, vykořeněným, seniorům, unaveným a nemocným - „Pokoj Vám!“

Klasické biblické hodiny budou samozřejmě pokračovat ve středách po rodinách tak, jak se scházíme dosud. Přikládám poznámky, které pak v ucelenějším souboru dám k dispozici ke stažení. Tady je ale ochutnávka:

Skutky Ducha svatého mezi lidmi
„Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky apoštolů 10, 15)

Skutky apoštolské 10, 1-23
Uchvacující režie
Každý, kdo se kdy zabýval produkcí nějakých pořadů a kdo řídil lidské kolektivy, musí uznat, že režie tohoto příběhu je strhující. Přesně víme, kdy se Kornélius ve svém domě v Cesareji modlil. Anděl mu při modlitbě sdělil novinu. Na jejím základě posílá do Joppe slušnou delegaci pro Petra. Zatím se něco děje i u Petra. Nebylo to vidění z potlačeného svědomí ani z hladu, ale Pán Bůh chtěl dát Petrovi lekci dřív, než jej použije naostro. Vidění plachty s nečistými zvířaty však bylo na Petra moc silné. Koželuha by bral, ale jíst nečisté!? To je opravdu moc! Vidění zůstalo viděním, k jídlu měl to, co uvařili dole... Měl si však zapamatovat, že to, co Pán má za čisté je čisté, i kdyby to Mojžíš popsal v zákoně jakkoliv jinak. Petr, který ze sítí na jezeře kdysi pečlivě vyhazoval úhoře, teď slyší jasné slovo: Co Pán prohlásí za čisté je čistým.
To samo je pro náš svět úžasnou zprávou! Přeci jenom rozdělujeme lidi na věřící a nevěřící, na hodné a nehodné, správné a nesprávné. Ne pro jejich jednání, ne pro to, co o nich řekl Pán, ale proto, že se nám nevejdou do našeho chápání, našich představ o čistém a vhodném. Co ale Pán prohlásí za čisté a vhodné, čistým a vhodným je. O tom je dobře přemýšlet. Petr také moc přemýšlel. A Duch svatý mu odpovídal. Pán Bůh mu nedal nové normy, ale přivedl mu lidi. Anděl mu nesdělil nová přikázání, ale ve skvělé Boží režii jej upozornil, že přede dveřmi stojí hosté. Co o účelu cesty mohli povědět lidé, to na nich Duch nechal, Petr se tedy dozvídá o pozvání až od poslů.

Čas na přemýšlení
Do Šimonova domu vešel římský voják! Petr jej hostí. Pravděpodobně s ním a jeho kolegy z domu Kornélia Petr i jedl. U toho stolu bych chtěl být! Co všechno pak večer muselo jít Petrovi hlavou... Lukáš, autor tohoto textu, má vše z vyprávění. Protože to všechno ví tak přesně, musel to být velmi silný zážitek, který se vyprávěl. Hned nazítří jde Petr a ještě jeho bratři z Joppe do Cesareje. Křesťané jsou lidmi setkávání. Je to jejich přirozená charakteristika, že jsou otevřeni novým možnostem, novým lidem. Globalizace začala šířením evangelia a v této podobě byla skutečným krokem k novému světu. A začali ji Židé, kteří uvěřili v Pána. Světové krize nás přibližují k sobě. Kde se lpělo na odlišnostech, tam se nyní bude hledat společný postup. A to je dobře. Křesťané by v tom měli hrát prim. Pán Bůh to bude moc rád režírovat. Ať převezme režii hned dnešního dne!

Budete-li mít pocit, že téma může zajímat i Vaše přátele či známé, budeme rádi, když jim tuto pozvánku přepošlete. Těšíme se na Vaši aktivní účast. Za diskusní fórum Osma srdečně:

Vojtěch Cepl, Jiří Grygar, Tomáš Ježek, Tomáš Klvaňa, Libuše Koubská, Daniel Kvasnička, Zdeněk Lukeš, Hana Marvanová, Alena Müllerová, Jiří Pehe, Ladislav Smoljak, Bohuslav Svoboda, Saša Vondra, Josef Zieleniec

Farářování jsem neopustil, to ne, ale tato zkušenost mi dala nahlédnout na neúnosnost starého systému v časopisu, ve kterém nepanoval pražádný pořádek a zaplacení lidé pro změnu neudělali nic. Takže budou změny. Vypadá to, že budu mít co nejdříve (možná to bude trvat déle) ředitele občanského sdružení a od ledna najíždíme nový systém v nové redakci.

Na webu máte kázání Lk 7, 36-50 Komu se malo odpousti.pdf a studie na Skutky apoštolské (11, 12, 13). Vánoční texty se tam teprve ještě objeví. A mějte se mnou strpení! Ve hvězdě betlémské se zračí náš preclík, který letos i letos zazářil rozumnými a hlavně užitečnými věcmi pro duši i pro tělo spoluobčanů tohoto regionu. Bylo méně hloupých řečí a více skutků. Za to se stydět nemusíme. A aby nám to Pán Bůh dal ještě v dalším roce...

Další týden mne čeká setkání s kolegy na Šeberově, pak jednání na Židovské obci o synagoze ve Strančicích, pak zaskočím do Chval za maminkou a navečer jsem v Mnichovicích na Programovém výboru MAS, poté ještě na chvilku ve Strančicích na zkoušce divadelního souboru. Pak píšu a jdu spát.

Úterý pro mne bude klidnější. mají mi přivézt výstavu ze Židovské obce pro gymnázium, takže instalace. Od poledne jedu na letiště pro Mexičanku, která u nás bude bydlet do neděle. Magdina kamarádka Estefani Cortéz.

Středa bude dost plná, protože od deseti máme Fórum cestovního ruchu v Mnichovicích a finišuje se časopis. Večer bude někde biblická, to se těším. Před ním nějaké rozhovory.

ve čtvrtek začínám na Ekumenické radě, kde je mediální komise, pak pokračuji do Chval za maminkou a večer jsem opět v Praze, tentokrát hostem katolické komunity Chemin Neuf na Vinohradech. Ovšem ten den by se měl stěhovat nábytek, takže někdy mezi tím musím vymalovat redakci a připravit stěhování. Ta úvodní fotka, to je dům, kde budeme sídlit namísto Drogerie. To je tam vlevo dole v rohu. Finišuje se časopis, takže čekám korektury.

V pátek ještě nevím, ale asi to poslední na plné pecky - časopis. V sobotu je vytoužený klid s výletem do Chval a v neděli zase církevní provoz. To spolu s kolegy sloužíme u stromečku na náměstí.

Osma ustupuje do uzavřenější formy. Pravidelně měsíčně bude diskutovat její výbor, přičemž každý z jeho členů si může přibrat své kolegy z řad přátel a především mladých lidí. Jednou za dva či tři měsíce bude OSMA pořádat veřejnou debatu. Půjde jí o kvalitu spíše než o kvantitu.

Nebyl jsem v biblické hodině, kterou jsem však dopředu připravil. Poznámky si můžete zase stáhnout v sekci Ke stažení - Skutky. Pěkný zbytek týdne!

Naposled jsem měnil při přechodu do Říčan. Jsou to tři roky. Moje galerie byla statická, nebylo možno do ní vkládat aktuálně nové fotky. Po tom jsem moc toužil i proto, že jsem přede dvěma roky přešel na digitální záznam fotografií. S požitkem... Fotograf vychovaný při deskových přístrojích, s klasickou výbavou profesorů Kalivody, Havelky a Boloňského, překročil svůj stín. Fotím při cestě, bokem. Neživím se tím. Vkládám do hledáčku to, co už mám někde vepsáno v sobě, jak říkají moderní teoretikové umění. Ale i celá moje stránka byla dost statická. Několik rámců, co nichž se dalo psát. Nic více. Žádné obrázky a další služby. Jsem za ty tři roky rád, hodně jsem se naučil, ale potřebovali jsme s mým synem změnu zvláště ve chvíli, kdy nám systém začal požírat data. Ještě, že mám své děti.

Přecházel jsem do Říčan s touhou jen farářovat, tedy povídat si s lidmi, vykládat Bibli, diskutovat s mládežníky i dospělými. Zformovat sbor Církve bratrské, který už je téměř připraven, tedy už se pokusil prohlásit samostatnost a jen kvůli detailům to neudělal. Realita byla jiná. A zjistil jsem to samozřejmě až když jsem přišel. Proč, jak a kvůli komu, to si posoudí Pán Bůh. Pravdou nebylo skoro vůbec nic, co se mi dopředu slibovalo. To mne radikalizovalo dvěma směry:

Pochopil jsem, že se musím postarat sám. A modlil jsem se o vidění cesty. Pán Bůh mi ji ukázal a připravil v tom, že jsem začal žít s lidmi, kteří byli ochotni v neděli přijít a občas něco udělat. Nebyl čas na velká gesta a velké akce. Nemělo smysl šlehat pěnu image církve za americké peníze a s virtuálními křesťany, kteří ještě úplně neví, co chtějí.  Mělo smysl začít pravidelně kázat, trpělivě předávat to, co jsem se naučil. Nepotřebuji pro to velký počet posluchačů. Dokonce nepotřebuji, aby mne tu lidé pochopili a poslechli. Nepotřebuji ani aby spolupracovali. Oni většinou nechtějí vůbec nic měnit, nechtějí nic dělat. To, co si z mé práce vzali, to si vzali. Pokud pokračují jen v poslouchání a pokyvování hlavami, pak si to musí pak vyřídit s Pánem Bohem, to už nebude moje věc. Já zvěstování věrný zůstanu a své církvi také, i když těch znaků církve nese velice málo. Tedy první radikalizace byla v důrazné závislosti na Ježíši Kristu a moci Ducha svatého. A v odmítnutí manipulace lidskými životy. Hezky řečeno, že!? A dal jsem si záležet. To jsou strašně důležitá slova.

A s tím souvisí druhá oblast. Kdybych tady ovšem u těch vyznavačských slov skončil, byl by to pánbíčkářský žvást a náboženské ukájení. Byly by to kecy, kterých je plný svět. Kecy kterými mají odvahu plnit faráři a kazatelé každé nedělní dopoledne zas a zas. K ničemu novému to nespěje, nikam to nevede. Když k tomu namícháte přiměřenou míru personální manipulace, byznysu či ždímání zahraničních peněz, tak můžete vypadat i úspěšně. Opak je ale pravdou. Přínos světu, jinakost života tu není. Pokud jsme křesťany pro provoz církve či naší party, jsme nejbídnější z lidí - parafrázuji Pavlovo zvolání z biblické epištoly!

Pán Bůh mi otevřel cestu mezi lidi Zápraží (kraje ZaPrahou), začal jsem se stýkat s obyčejnými podnikateli, všedními úředníky, unavenými zemědělci. Namíchal jsem k tomu byznysmeny čisté i nečisté. Zajímají mne lidé, kteří tu bydlí a žijí. Ať jsou to Pětihosty, Čtyřkoly, Aldašín či Jevany, Cukmantl či Mukařov, Hrusice či Kostelec u Křížku, Popovice či Jažlovice, jsou u mého srdce. jezdívám těmi vískami, fotím, povídám si se starosty či novousedlíky, hltavě se chytám každé příležitosti s těmi lidmi něco dělat a pro ně něco dělat. Musel jsem se naučit nové věci. Musím umět komunikovat s účetnictvím, musím umět vést, řídit, riskovat, jít napřed bez mzdy za práci, kterou si někdo honoruje vysokými částkami. A Pán Bůh se smiloval a jsou na světě projekty, které lidem pomohly, které daly možnost začít pracovat, podnikat a uživit se lidem kolem, které přinesly peníze z Evropy, a tak dále.

Což ale značí několik dalších věcí. Předně:

a) Nemám sílu na přemlouvání náboženských lidí, aby něco dělali či aby to dělali racionálně. Pomohu každému, ale nebudu zahřívat hady aby se rozhýbali a pak mne uštknuli. Své spolupracovníky si vybírám. Kážu všem, ale svoje spolupracovníky si vybírám. Těžko jsem zařaditelný do kandidátky Rady Církve bratrské, protože otevřeně už několik let pochybuji o její smysluplnosti v této podobě a organizačním schématu. A nemohu do ní kandidovat, abych ji zevnitř měnil - když se nejdříve pokorně podrobím a stanu se jejím členem. Požadavek na změnu není a já jsem manažerem změn. Je mi líto, ale pravděpodobně odmítnu i kandidaturu, o kterou jste mne někteří už žádali.

b) Jistě se ale nevzdám a nerezignuji proto, že jsem nedorostl kariérou do podoby církevní osobnosti. Už mne i daleko mladší přerostli - inu, ať je jim Pán Bůh milostiv. Neděsí mne to, je to dobře, pokud zároveň nezblbli, je to správné! Ani nebudu rezignovat proto, že by mne uštval nějaký náboženský šílenec. Nemám v plánu rezignovat z důvodů "neúspěchu" ani pod tlakem "pastýřsky vemlouvavých rad" k pokání z toho, co jsem až dosud dělal. Zatím s otevřeným hledím odpovídám těm, kteří volají po mém suspendování  nebo káznění. Samozřejmě nemají odvahu přijít a mluvit se mnou z očí do očí, nepotřebují se ptát a nepotřebují argumentovat. Potřebují jen plivnout a zasít nedůvěru. Takže takovým všem otevřu dveře k rozhovoru z očí do očí, ale nepodělám se před nimi. Usměji se a půjdu rychle zase něco dělat. Protože pro nějaké takové vnitřní bouře nemám čas a nebudu jim věnovat žádnou energii navíc. Zase i takové vlivy sílí a občas mi někdo napíše či zavolá, aby mne trochu postrašil. Mám pro strach uděláno! Ovšem: Pokud mne církev vyloučí, zvednu hlavu a půjdu. Doprošovat se nebudu. Stejně tak se nemíním poddat nikomu z těch, kteří mne už konečně chtějí vyrvat z toho poblázněného náboženství do světa byznysu, protože jsou přesvědčeni, že je mne pro církev škoda.

c) Pokud mi budou síly stačit a mojí rodině se mnou (kotrmelce posledních let nás vnitřně velice vyčerpaly) budu sloužit svému regionu v nasazení, které jsem naznačil a ze kterého nechci vymazat ani racionální projekty, v nichž se účastním na úrovni mimocírkevní. A taky mimoříčanské. Myslím tím na práci pro Osmu, práci pro mediální aktivity atd. Ale je možné, že na to mít po čase nebudu a nebo bude třeba reorganizovat moje aktivity s ohledem na moji rodinu. Každopádně jsem navyklý předávat práci tak, aby bylo jasno co, komu a jak. Aby bylo jasno, že někoho nenavezu do pasti, kterou rozpozná až dílo převezme.

Kdybyste měli slyšet můj sen, tak jím je stále skutečné farářování - třeba na nějaké malé obci s lidmi a jejich radostmi a starostmi. Nic víc; či služba v roli nemocničního kaplana, nebo práce pro studentská diskusní setkání. Mým snem je být v týmu lidí, kteří mají stejnou pracovní morálku a poslání. Nemusím a ani nechci být sám a nemusím řídit. Bylo by to určité stažení ze špičky. Možná o pár let před plánovaným stažením z důchodových důvodů. Pak bych se stáhl a psal a psal a četl a četl a povídal si s lidmi a co nejméně jim kecal do života, což nemám rád ani nyní.

Takže tak: Na těchto stránkách najdete poznámky z mých všechních dnů, zápasy a starosti, které budou doprovázet můj vývoj. Pán Bůh je pro mne živým Otcem, který mne doprovází, kárá, mění a povzbuzuje a já chci, aby jej tu bylo hodně cítit, aby byl znát více a více. Jsem taková Agentura Nula.