Pokud je to tak, pak se nezmůžeme na pokání, protože to, co je za námi radši zapomeneme a nevidíme a trpíme chorobnými ideály, protože si nedovedeme představit, kolik schodů ještě musíme překonat. Na tom něco bude!

Jízdní řád evangelia, se může stát jen uklidňující mantrou jako stanice na trati do Jeseníka, myslím na recitování stanic ve vynikajícím českém animovaném filmu Alois Nebel. Ale div Velikonoc je naprosto jistě nevysvětlitelným, nemá logiku a nejde posadit do jízdního řádu. Nejsou to kuželky a ani šachová partie. Je a zůstane to div, když smrt pohltilo vítězství - na kříži. Já tichnu a zírám.

Ale ono je to úplně naopak: Peklo je pro ďábla hrůzou a teprve jej čeká, určitě tam nekraluje! A lidi se váží, jenže v Bibli se píše: Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek. (Žalm 62:10) Myslí si, jak jsou vážení, jak velmi na nich záleží, ale nesejde na nich ani za mák. Jsou lehcí, jako pírko. Jen Pán Bůh váží. Jeho sláva (kabod - to co váží) má šanci něco znamenat. Co s tou naší váhou? Je dobré být na misce vah spolu s Ním.

V roce 2003 jsem pracoval jako manažer občanského sdružení ANO pro Evropu. Byl s námi i Václav Havel při koncertu pořádaném před referendem o vstupu do EU na Václavském náměstí. Zaujal mne zblízka jako křehký a obyčejný člověk. Ožil při zájmu o rozhovory pro zahraniční televize a nejvíce při aplausu zaplněného Můstku, kde stálo pódium. Když zasedl ke stolu, nechal si číšníkem přinést studené pivo. Protože byl po nemoci, téměř orosenou sklenici plzeňského schovával, jistě ji nechtěl mít na stole při natáčení.

Obecně řečeno, lidé revoluce byli menší, než jejich obrazy vymalované médii. Obyčejní a někdy chybující lidé. Lidé potřebující Boží milost. Nic, co bych měl uctívat. Bratři a sestry, milované děti Boží.

18. 12. 2011 zemřel Václav Havel.

Takže bych tak nejásal. Plný vděčnosti za každou jednotlivou duši chválím Pána Boha za ten dar, že se k nám někdo hlásí. Ale pokud by to mělo něco vypovídat o naší práci, pak jsem přesvědčen, že je to málo. Necelých deset procent růstu za deset let vypovídá o tom, že jsme dali to, co jsme byli povinni. To je "desátek" A kde je zbytek? Vinen jsem i já.

S bratry katolíky nesu jejich úbytek a vlastně i s ostatními. Těší mne přírůstek zase bezmála padesátiprocentní u Křesťanských společenství. To je fajn. Čtu komentáře. Sdílím to, co dávno říkám také. Církev nežije dneškem. Nedávno se učil primas český od francouzského. Kdo ví, zda se u něj naučí to podstatné - přístup, nikoli jen technologie oživení v katedrále.
Francouzský primas nemá barokní roucha, mitra je taková nízká, románská - spíše čepec, roucha celkem prostá. Biskup a koncelebrující se před bohoslužbou v civilu projdou kněžištěm, prohodí slovo s kostelníky a lidem na očích komunikují jako obyčejní lidé. Bohoslužby v katedrále zahájí mladá žena. Nicméně, nechci řešit jen Francouze. I u nás evangelíků vládne takový až alibismus. Když synodní senior velké evangelické církve pro média pronese, že si nás lidé najdou, když budou potřebovat, pak mi jde mráz po zádech.

Většina zlořádů v Čechách běží zároveň s mlčením církví, nemáme názor ani na běžné věci a není nás až na výjimky ani u dobrých a perspektivních věcí.

Nadpis z Danielova proroctví ukazuje jiného sčitatele. Nebyl to stát a nebyla to sama církev, nebyl to král a jeho úředníci. To kdysi Hospodin posčítal rentabilitu království a uzavřel tím, že jej svěřil jinému. Na tomhle sčítání sejde.

Připadá mi zvláštní, že se mne ptáte ve chvíli, kdy se připravuje střídání na postu ředitele ČT, slabá vláda musí kalkulovat s možností konce a politici začínají zbrojit na volby v roce 2012. Správné věci se dějí v Česku v nesprávný čas a mají více významů. Pokud tedy vše zůstane tak, jak je a budou tu soupeři veřejnoprávního celoplošného televizního vysílání, pak reklama má zůstat České televizi tak, jako jim. Ano, patří. Pokud tam nebude, tak by televize s reklamou měly z výnosu platit přímo ČT na obecně prospěšné projekty, nejen odvádět do fondu.

Později jsme si tykali, nicméně zažili jsme i chvíle, kdy jsem nevěřil svým uším. Princ Lobkowicz nejen, že neumí česky (jak se o něm nyní píše) ale je mimořádně neschopný dostát slovu. Dva dny před osudným 9. zářím 2001 si usmyslel, že vymění zámky v kanceláři nové strany Cesta změny, sebere podpisy ze všech míst republiky k založení strany, které jsme posbírali. Udělal to neskutečně lehce a asi nepočítal se vzpourou. Velkopanský Lobkowicz se zapsal do českých dějin několikrát nevalně. Poslal jsem mu také neskutečně lehce dopis o tom, že bych jej nezaměstnal ani na úklid záchodků.

Princ to prý nemohl vydýchat. Ale vydýchal. Časem pohřbil i Cestu změny, stal se pro jistotu spolupředsedou další strany a zbavil se také své manželky Bettiny, která stála za to, aby s ní člověk spolupracoval. Ovšem, možná právě proto jí to s Jiřím nešlo. Žije s jakousi dámou, o níž ryze česky prohlásil, že je to "zpívalka", protože jeho výborná čeština nenašla jiný termín. Teď zase chce udělat něco velkého... Pán Bůh chraň všechny kolem, kdo s ním něco mají společného. Jeho plány jsou zde. A jemu samotnému buď milostiv.

Pan Biskup byl ve své diecézi dříve, než já v Náchodě. Když jsem se potkával s jeho vizí obnovit Adalbertinum, imponovalo mi to. Nicméně jeho ekonomické myšlení bylo stejně problematické, jako správce dnešní Trmické farnosti. Jenže biskupa nikdo do insolvence nedal, radši mu dali titul arcibiskup a odstavili jej pro věk. A baráky postavili a ekonomicky snad vzkřísili. Otec arcibiskup pak jezdíval se svou látkovou taškou a svatými obrázky po diecézi a světil to, či ono. Na běžný život už neměl.

Nicméně, patřil mezi mé přátele, když už mi sám nabídl přátelství. Jisté je, že jednoho z mých přátel, myslím tím Jana Jandourka, zrovna skvěle nepoznamenal. Ale tak to bývá, jsme jen lidé, a světci prostě nejsme na přání. Teď už užívá Božího přátelství na věčnosti.

Důvodů je více. Do blogu HN jsem nenapsal proto, že čekám. Čekám, až se vyčeří kauza Michálek, o které jsem psal naposled a v níž jsem zastával tak odlišné stanovisko od všech svých přátel, že nechci jen tak sypat dále bez toho, abych si počkal na potvrzení nebo vyvrácení mých tvrzení. V tom druhém případě se přece musím nejprve omluvit a pak mohu pokračovat dále.

Důvod další je ten, že se mi střídá v křesílku taková spousta lidí, že jedu jeden rozhovor za druhým. Tak proto přikládám čajník zpovědníků, jak jej vymodelovala moje dcera Magdalena v jedné školní práci. Snad se mi povede i více psát, ale zatím se omlouvám, nemohu.

Nemusela nic říkat a ani já jsem se nezdržoval zbytečnými otázkami. Zeptal jsem se rovnou, zda nechce nastoupit. Nastoupila. Asi jsem tam měl být. Asi to ti moji milí měli vidět. Nic více jsem v tom nehrál, žádná role navíc. Za pár týdnů jsme se potkali a pěkně pozdravili. Zda jí je opravdu dobře, jak tvrdila, to nevím.

Vím jen, že si bohatí a spokojení občané Říčan lebedí, že je tady vzdělaný a dobře zajištěný klid. Jen jim nedochází, že tohle krásné město má mnoho vředů. Mnoho domů s bohatými podivíny, kteří neuklízejí a chodby jim přetékají harampádím. Mají tu bezdomovce a bídáky. Mají tu chudé a slabé, rozvrácené rodiny. Obyčejnému Říčaňákovi nedojde, že na hlavním průtahu na Kutnou Horu má tři hospody či bary s názvem Sport. Domácí se vyzná, cizí má smůlu.

Bylo by dobře nastoupit cestu k pravdě a přestat si lhát.

Nelze počítat s tím, že by si člověk beztrestně kradl, lhal a vyráběl svoji skutečnost se zákonitostmi a pravidly podle lidské chuti. Naše civilizace dopadne mimojiné špatně proto, že namísto politické zralosti považuje za užitečnou mazanost. Namísto opatrování a spravování svěřeného majetku počítá s nepozorovaným okrádáním. Pokud máte sílu číst, klikněte si na nadpis.

Byl jsem složit peníze za školné dětí v bance. Ta banka navíc požadovala celých 75,- Kč za to, že bankovní složenka obsahovala variabilní symbol, tedy přesnější určení účelu platby. Jinými slovy: banka přijme částku a vloží ji na účet svého klienta, v charakteristice této platby napíše jméno plátce a uvede o jedno desetimístné číslo více. Za to číslo navíc si vyžádá částku 75,- Kč se zdůvodněním, že ty peníze chce po mně daná škola, nikoli banka. To samo už je lež. Dostal jsem na tu částku stvrzenku od banky, ne od školy. Nejsem nahněván na paní na přepážce, lituji ji. Jen píšu, proč banky s miliardovými zisky dráždí Hospodinovu trpělivost a venkoncem nemohou dobře dopadnout.

Jiná soukromá společnost nabízí půjčky a argumentuje (až třikrát jsem měl ve schránce leták), že namísto hlouposti mohu platit splátku za půjčku a budu šťasten. To samo je urážkou, protože znám mnoho lidí, kteří si nekupují hlouposti a částku od částky investují velice uvážlivě. Jak může mít někdo takovou drzost? Neví, co je skutečnost a žije ve svém oparu peněz. To bude Bůh trestat.

Že vyhrožuji? Nikoli, ale varuji. To je rozdíl. Ještě stále je možno činit pokání.

Vybral jsem si s manželkou jižní Čechy. Chtěl jsem se podívat na své rodiště. Tak jsme procestovali od Frymburka až po Třeboň krajinu blízkou mému srdci. Moje žena v těch místech ještě nikdy nebyla. Měla trpělivost, když jsem některá místa projížděl pomalu a dvakrát. Více jsem přemýšlel a snímky jsem nasbíral jen Ipodem (Protože jsem líný tahat Nikona, a také proto, že jsem jej za dva roky v práci utahal tak, že by potřeboval do servisu. Neostří delší sklo a malé sklo je poslepované. Nicméně hlavní byla ta lenost.) Týden na změnu myšlení není moc. Soustředěně a nevyjukaně jsem se začal modlit až pátý den. Podle toho poznám, že jsem se dostal do stavu, kdy začínám nabírat. Už jsem zase vyjukaný, tedy v plné práci. Text v pdf si můžete stáhnout tady. Fotka je z Jindřichova Hradce a v galerii jich brzo najdete více.

Cistercium
Už jsem o tom asi před dvěma lety psal. Ale nemohu se toho zbavit. Před dvěma lety jsem nahlédl do Zlaté Koruny a letos dokonce důkladně prohlédl Vyšebrodský klášter. Oba postavili cisterciáci, mniši s přísnější verzí benediktinské řehole (nutno říci, že za tu dobu vymyslel někdo ještě přísnější, než přísnější a jsou tu trapisté). Cisterciáci staví klášter jen po řádném pozvání, řádném ekonomickém zajištění a jen tam, kde může prosperovat. Komise z opatů si řádně prohlédne pole, toky, podiskutuje se šlechtou či jinou autoritou, která je zve. Vcházejí do krajiny se záměrem kolonizovat a tvořit nové obce, obdělávat půdu a lesy. Proto po nich i po létech běsnění zůstává krajina, ve které se ještě dnes dá vystopovat jejich vliv. Z mateřského kláštera vyjde dvanáct řeholníků a zakládají klášter, který má dceřiný charakter skoro stejně jako naše stanice. Když se cisterciáci hádají (což se stalo třeba v Plasech) odebere jim mateřský klášter právo rozhodovat v kapitule (to je shromáždění všech řeholníků v klášteře). Jinak je jako samostatné sbory (v našem chápání) v pevné struktuře drží stále. Heslo Cistercium mater nostra - Cistercium (místo ve Francii) je naše matka platí nastálo.

Někdy opakuji, že ta ekonomická rozvaha a řádná revize životaschopnosti není na zahození. Jistě je dobře ověřený styl mateřského sboru a dceřiné stanice. Jen to musí být více, než pojmy. Kdyby taková revize přišla do všech míst, kde s Církví bratrskou uvažujeme o zakládání samostatné práce, vypadalo by to trochu jinak, než dnes. Zatím je to trochu neřízená loterie.

Nicméně, zpět na jih Čech. Tam si pozvali Vítkovci, jmenovitě Petr Vok, cisterciáky do Vyššího Brodu a aby se tak moc nerozpínali, pozval si Přemysl Otakar II. cisterciáky do Zlaté Koruny. A začaly růst dva kláštery stejné řehole, soutěžily spolu, kolonizovaly kraj, vytvářely nové vesnice a obdělávaly půdu, Kdo z toho měl užitek? Země především! Politika není vždy na škodu.

Pikantní také je, že zatímco na hradě Rožmberk byl Hitler vítán, ve Vyšším Brodě mu opat Tecelín Jaksch klášter uzavřel. Tecelínovo jednání samozřejmě neslo své důsledky, klášter byl uzavřen a po léta ničen. Když jej konečně dostali řeholníci zpět, nestihlo se to do roku 1948 papírově, takže do restitucí nespadal. Proto je dodnes hospodářská část kláštera majetkem státu (rozuměj téměř v rozvalinách) a ani připravovaný zákon, který jsme propagovali, by jej nezachránil. Spravedlnost téměř výmluvná!

Bílá gotika
Do některých míst jsem zavítal po čtyřiceti třech letech. Není divu, že do kostelů jsem šel poprvé. Také i proto, že moje církev si v době mého dětství prodělávala své sektářské období, ve kterém  katolíky viděla téměř jako pohany a katolíci zrovna svolali svůj druhý Vatikánský koncil. Teprve jsem vkročil do rožmberských kostelů, a se zvláštním pocitem alespoň do předsíně trhosvinenského chrámu. Zarazila mne unikátní dispozice třeboňského kostela, kde jsou přímo v ose lodi sloupy. Takže s pohledem na oltář musí člověk do boku. Na stěně se pak od podlahy ke stropu zvedá freska Panny Marie a oranti se krčí u jejích nohou. Milé bylo to, že se v tomto kostele i na neděli večer kázalo. Starý pan děkan se silným jihočeským přízvukem došlapoval na poslední slabiku, ale kázal radostně a jistě. Vděčně mluvil o dětech a maminkách, nebojácně skládal argumenty proti komunismu. 

Další špice pichlavé a svítivé gotiky jsem prolezl v Českém Krumlově, Frymburku, Vyšším Brodě a okukoval jsem je cestou do Lince. Na Třeboňsku už nabírají podsaditosti českých baštýřů. Otázkou spíše je, kolik kostelů zmizelo, zaniklo a dnes už nenajdeme ani základy, natož věže. Pořád se tomu v Čechách ostýcháme říkat barbarství.

Linec
Z pohraničních kopečků se kutálíte do Lince samospádem. Každý rygol a každá louka je vysekaná a vypasená. Všechno už po staletí někomu patří. Nic není všech. Radost pohledět. Na Rakušácích je vidět vytrvalá touha plést se stále do věcí veřejných. Kampaň před krajskými volbami je velice horlivá. Stejně tak se Rakušák bez uzardění stará o to, jestli mají černoušci co jíst, v katedrále je dost materiálů Amnesty International, ekologických aktivistů a dalších. Sice v pátek ve dvě končí všude život, banky se zavírají, aktivisté v péči o černoušky makají v parku stále. Hrají s nimi pinec, bloumají vedle sjetých a obecně dělají dojem, že to s nimi nemíní vzdát.

Za celý den jsem viděl jen jednu těhotnou maminku. Vnímal jsem dost muslimských maminek s kočárky a dětmi za ruku. Evropský muslim sice je muslimem, ale užívá moderních výdobytků tak, že se člověk skoro nebojí toho, čím straší statistiky. Oberösterreichische Džamahírija se snad nebude konat.

U katedrály se okamžitě dozvíte, co se děje v týdnu, kdekteré ráno. Plakáty na katolických nástěnkách nesou loga nekatolických církví zcela bez problémů, doporučují akce v kostelích nekatolických církví. To se ani u nás nevidí. Trapné soukromničení českých církví škodí všem. Lutherská minulost Horních Rakous není zamlčena, přesto, že byla kdysi umlčena násilím. Dnes je jiná doba. To se cení!

Číšník vás v zahradní restauraci pozdraví „Grüss Gott“ naprosto samozřejmě. Ve tváři mu svítí milý ruměnec a obyčejná krása rakouského myslivce, jen jej ustrojit do c&k mundůru. Umí uvařit dobrou kávu, má pochopení pro dvorního radu, který v pátek po druhé hodině zasedne do křesílka s novinami, dvěma krabičkami cigaret a střídavě ke kafíčku vybírá hřebíky a jede je jeden za druhým. Propadlá prsa, šedivé sako, vestička a kalhoty obleku. Každou šlukuje, když ji dlouhými prsty cigarety nosí k našpulené puse. Na jeho prstech není místo pro manželský prstýnek, jsou kožnatě pergamenové a prázdné.

InSitu je projekt, který nasprejovaným svědectvím doby na dlažbu hlásá, co se kde stalo. Na Mostě Nibelungů, který má na začátku našeho Jeníčka z Pomuku, se dočteme, že žulové kvádry – zřejmě nejenom na most – vylámali ze skal vězni blízkého Mauthausenu. Stejně tak mladík před biskupskou rezidencí přišel o svou svobodu a později i život jenom proto, že nechtěl narukoval do Wehrmachtu. Jeho víra se do toho vraždění nevešla. To je moc důležité, že ve městě klášterů, muzejí, divadel, univerzit, kostelů a veřejných prostranství se mluví veřejně o selhání.

Památkáři jsou v Rakousku zřejmě nad věcí. Nové a moderní umění se pojí s barokem a renesancí naprosto bez obavy. Keplerovo působení na dvoře Rudolfa druhého skončilo smrtí císaře a astronom z Prahy odjel do Lince. Císař už před tím investoval do Lince, zámek z Rudolfova sídla proměněný na barokní zámek je dnes místo rozvalin doplněn ultramoderním muzeem. Po Keplerovi je tu pojmenována univerzita. Fajn, dýchá se tu dobře. Až na to, že české mutace všech prospektů by v infocentru člověk marně hledal. Možná jsou vybrané.

Jindřichův Hradec
Zatímco v Linci nás nechali posedět v katedrále jakkoliv dlouho při zkoušce na zkoušku varhanního koncertu, který měl být až večer, v Jindřichově Hradci nás vykřičeli hned jak jsme vzali za kliku městského kostela, kde se ozývaly velebné tóny varhan před koncertem. Já bych i zaplatil. Ale přeposlušná městská pipka mne vyhnala na dvě doby. Takový je svět. Že by to bylo tím, že je pondělí?

V pondělí se do historických míst ale člověk těžko podívá. I tak je tu hezky! Okoukali jsme všechno zvenčí a po krátké bouři zase pojedeme. Když jsem se šel vyčůrat, napadlo mne, proč že tolik pánských záchodků má otevřené dveře. Nepřipadlo vám to zvláštní?

Třeboň
Má fantastický zámek, na kterém se Schwarzenbergové dozvěděli, že jim v pozemkové reformě zabral roku 1923 mladý československý stát dvě třetiny majetku. Je skutečností, že naše první republika byla chudá na majetek. Bohatá na myšlenky nedokázala najít meze nové Evropy ve starém mocnářství. Emancipovala se a okradla svoje lidi, stejně tak kláštery a šlechtu. Je to zvláštní, krademe stále, stále máme víc myšlenek, než obecného majetku. A to, co máme se nám stále beztrestně ztrácí tunelingem a Dalíkingem.

Projdete-li Třeboní, tak stejně jako v jiných městech je většina veřejných budov škol a institucí postavena po roce 1900 a před rokem 1914. Tatíček císař nebyl takový škudla. Nějak nám chybí vděčnost a rozumnost. Nejmodernější městské Bertiny lázně  jsou postaveny v zátopovém území a budou zničeny a za státní peníze obnoveny při nejbližších povodních. Komické, že?

Metodisté v Třeboni měli po svém vzniku, díky americké misii, pět stovek členů. Teď mají tři desítky. Oficiálně na svém webu říkají, že za to můžou komunisté, hospodářská krize a válka. Žádný pocit viny, jediná zmínka o selhání není k nalezení. Nešel jsem do toho kostela ani na bohoslužby v neděli. Nějak jsem nemohl, šel jsem ke katolíkům. A to přesto, že za začátkem práce v Třeboni je Václav Cejnar, kdysi kazatel náchodského sboru, kde jsem také působil.

Komáři se ženili a ženili. Jistě. Není divu. Všichni jsme si ťukali na čelo, jací že to jsou na ministerstvu byrokrati, když váhají s postřikem těch hrozně dotěrných tvorů. Ale ono není divu, protože teď by zabili veškerý hmyz. Pokud nastříkají to, co předchozí hospodáři nějak zapomněli, bude bez komárů až přespříští rok. To je totiž něco pro komáří larvy.

Vzkříšení předválečných stínů z minulého století však působí i opačně. Nikdy nelpěly státy EU tak k sobě jako dnes. A myšlenku panevropské strany může křísit nejenom pan Ganley, ale i jiní. Jenže, bude to strana jiná. Není v naší době tak špatně, protože je tu historická paměť, která všem podobným připomíná, kde jsou jednou ověřené meze.

Vzpomínám si na rok 2001 a tvorbu politického programu nejmenované strany. Pracoval na něm nynější středočeský hejtman a hrstka lidí, mezi kterými jsem měl své místo. Ostrý spor s panem Rathem si dobře pamatuji. Zásadně chtěl sociální program. Jenže mně nějak nesedělo to, že právě tato slova zní z jeho úst. Dnes k tomu mohu přidat směle: "Nacionálně socialistický program". Přece se k Hitlerově moudrosti otevřeně přiznal sám. A nikdo jej nenutil.

Jestli to někomu připadlo jen hloupé a marginální, mně ne. Já to považuji za podstatné varování. I tam se může naše politika ušinout.

V posledních letech jsem musel být občas zlým. Nerad, ale musel. Asi jsem byl vychován  spíše jako submisivní jedinec, který se zlu nepostaví, ale evangelium mne přetváří do podoby toho, který byť se škodou, nakonec musí říci: "A dost!"

Nechci popisovat všechny příběhy. Pravdou je, že jsem z každého z nich velice unaven. Všechny se však podobají jako vejce vejci v tom, že jsem vždy postaven před svéráznou logiku a na krk mi někdo nastrčí chomout: "A zvykni si!" Jenže mně to smiřování nejde, a ještě navíc, většinou by někomu z mých blízkých či přátel moje mé měkké podvolení uškodilo.

Co bylo tou bitvou poslední? Od léta pracuji na projektu revitalizace strančické synagógy. Vkládám se do příběhu záchrany osobně a tratím čas i peníze. Tak to bývá, samo by se to neudělalo... Vše šlo dopředu až do chvíle, kdy architekt začal fakturovat svou práci zadavateli. Zadavatel najednou zapochyboval a sehnal si své experty s tlustým červeným fixem a ti do plánu udělali čáry a připojili arumenty z jiného světa. Za blbce jsem byl já. Architekt však věci rozumí a proto mi dal šanci. Před Bohem jsem se tedy opět rozhněval a důsledně se připravil na jednání tak, že jsem protistraně nedal vydechnout. Dokládal jsem korespondenci, odpracované hodiny, fakta, svědky podepřená jednání. Vyložil jsem to vše na stůl staroslavných jednacích místností zadavatele a byl jsem opravdu zlý. Zástupce zadavatele pak začal couvat a docouval až na pozici smíru. S architektem se u téhož stolu domluvil téměř na všem do pozice důvěry a v zápisu byla ochota na všem se domluvit na zbytku věcí. V tu chvíli jsem své složky dokumentů i fakturu za odpracovanou práci stáhl ze stolu a prohlásil jsem, že nemám námitek (Poradil mi to můj stín, bratr, který šel se mnou, byla to moudrá rada.) Rozhýbala se pak stavidla a ještě ten den se architektovi posílaly objednávky a architekt posílal faktury. Vypotácel jsem se jako vítěz a dlouhé hodiny potom jsem promýšlel, zda jsem zlým být musel. Skoro jsem se za to styděl, ale asi ano. Svět je zlý a Ježíšovi učedníci nesmí být za hlupáky...

Tradiční slavnost křesťanů s kamerami ČT byla v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici večer prvního dne roku 2009. Venku bouřil ohňostroj a houkaly sanity, ale uvnitř se křesťané modlili. Téměř všichni. Chyběli adventisté a chyběli řeckokatoličtí křesťané. Ti první nevím proč, ti druzí proto, že se ještě nesmířili s tím, že vedle sebe mají žít dva rituály dost podobné a zatížené dobou komunistických zákroků, které řeckokatolickým braly kostely a pravoslavným dávaly. Inu, pravoslavní se také s námi modlit nemohou. Co není pravo - slavné, to není křesťanské. Daly by se najít mouchy a hledat střety.

Přesto jsme na chvilku na všechno zapomněli a otevřeli svůj dům. Bylo to milé už proto, že slavnost otvíral a končil kardinál a na pořadu byla vzpomínka na biskupa Gorazda, který byl římskokatolickým knězem, pak se točil kolem vzniku československé církve a skončil jako budovatel pravoslaví a jeho chrámů. Ani husitský patriarcha se nezdráhal přijít a celé to vyznělo jako dobrá vizitka dohody. Schopnosti být spolu předčily různost. Když jsme pak odcházeli společně z chrámu průvodem, zastavili jsme se v předsíni chrámu a dozpívali ještě s lidem píseň Te Deum laudamus... A když jsme tam jako kněží různých vyznání pěli spolu, zřetelně jsme lidem v chrámu utíkali. A tak jsme vždycky na chvliku zabrzdili a přidali se k rytmu toho, co zpíval lid. To mi připadlo nejdojemnější. Taková by církev mohla být...

Hus nikdy na prkna nepřijde, alespoň tak soudím, stejně v uvažované hře, což alespoň prozradím, ani na prkna nepřišel. Spíše šlo o nás, o Čechy. A také i uvedené hře o nás jde především. Mravné řeči úsměvným jazykem starým pánům stále ještě jdou. Samozřejmě, jde především o poctivé řemeslo. Kazatelské řemeslo. Pánové možná natočí také pro Českou televizi svůj vzkaz. Už se ty otevřené hlavy houfují. A je mi trochu líto, když se už chystají a odkazují svá poselství. Kdo bude pokračovat? Možná jsem slepý, ale já žádného jemného a humorného autora nějak nemohu najít.

Nechci se na popularitě pánů napást. Píšu to z jiného důvodu. Ač s nimi ne vždycky souhlasím, kázání ve jménu Cimrmana poslouchám poměrně zbožně. A docela mi chybí důvěřivá upřímnost, kterou jsem alespoň u toho menšího našel zblízka.

Potřeboval bych teď nějakého proroka, nejenom vtipnou melancholii. Ale i za tu pánům děkuji!

Nového prezidenta vyčkávají Američané coby spasitele. Ten zájem o tom poněkud svědčí. Samo volební heslo demokratického kandidáta o tom také svědčí. Změna - která však ve většině nepřijde. Změny se dějí jinde, než v Bílém domě, copak to Američané nevědí? A nemyslím hned na ta nebesa, jak by se ode mne čekalo. Myslím na docela světské změny, které zatřesou vším, co známe. Půjčuji si slova Roberta Kagana a Fareeda Zakarii z jejich letošních knih.

Nikdo neví co přijde a jak to skončí. To nemusí být konec světa. Ten mohl přijít na vrcholu amerického světa stejně, jako až ve chvíli, kdy se vytvoří nová světová centra moci, zformují nové systémy řízení a vlády. Nebesa nejsou závislá na světě, je to naopak!

A když nevíme, jak to všechno bude, čekal bych v tomto divném světě místa, kde se bude střízlivě mluvit, centra přiměřenosti, diskuse, přemýšlení a naslouchání. A chtěl bych, aby těmito místy byla církev. Když už jimi nebudou hlavy otevřené tohoto světa, mělo by se místo k vyhlížení na jiný svět (pozemský) najít u křesťanů. Vyděsilo mne totiž jedenáct světových literátů, kteří chtějí ještě více zašlapat diskusi o Kunderově selhání, když ta diskuse ani nezačala. To jsou Ti, kteří by měli otvírat řeč, zvedat Slovo. Copak neví? Je přece pryč doba spasitelů v osobách prezidentů a ještě dál je doba dokonalých a nevinných, ať v životě udělali cokoliv.

Proč do toho stále pletu slovo politika? Protože tam je. Evangelikální křesťané nejsou jen reformovaní protestanté, episkopalisté, lutherští protestanté, katolíci, presbyteriáni či co dalšího, ale jsou především evangelikálové. Což je vymezení proti dalším křesťanům. Ryze politické. Nestačí nám napsat evangelický, ale musíme mít evangelikální.

Respekt v čísle 43/2008 popsal americké volby a dlouhodobé politické angažmá evangelikálů. Jenže slovo evangelical přeložil jako evangelický. To ale okamžitě napadl překladatel znalý pojmů a v čísle 44/2008 přidal výtku také plnou nejasného vymezení: „Pro české slovo evangelík... existuje anglický ekvivalent „Protestant“ označující ty, kteří se hlásí k prvním reformačním vlnám (husitské, lutherské, kalvínské). Ti... se zasloužili o lepší vzdělání, pořádek, větší svobodu a autonomii jednotlivce. Nepoškozujte, prosím, jméno těch druhých.“ Vymezení také politické, rozdělující a nepřesné. Všichni dávno víme, že nezáleží na kolonce a barvě vyznání, ale na osobní či společné zralosti církevního společenství – zda je dostatek úcty ke vzdělání, svobodám a pořádku, dokonce v lidských mezích autonomii jednotlivců.

Snad mi porozumíte, když zmínku překladatele nazvu nesmyslnou. Především proto, že křesťanství stojí na smlouvách (Staré a Nové Smlouvě v Bibli), které nepřipouštějí autonomii. Jeden je tu vládcem a my jsme jeho poddaní. To proto, že je nejosvícenějším vládcem. Jinak to v křesťanství nejde. V politických verzích náboženských proudů, tam jde všechno, i naprostá autonomie, která může tvrdit, že vládcem všeho je lidský rozum.

Jenže já nejsem nazlobený na překladatele. Já jen opakuji, že evangelikalismus je politické hnutí a nebylo moudré před léty přejmenovávat evangelickou alianci na evangelikální alianci. Nebylo moudré kazatelům v naší církvi zakázat členství v politických stranách a zároveň se zařadit do politického klubu. Bylo moudřejší ono dělení na evangelikály a ty ostatní odmítnout. Věřit a vyznávat můžeme jakkoliv a lidé si nás zařadí, když budou nutně potřebovat. A zařadí si nás podle našeho jednání mezi praštěné křesťany ze sekty nebo jinam, kde od nás budou čekat něco rozumného.

Co by bylo dobré udělat nyní? To přesně nevím. Omluvit se kazateli, který musel církev opustit v důsledku svého členství v politické straně? Možná. Nepřijímat finanční příspěvky poskytované s podmínkou jasné a hlasité profilace jako evangelikální? Snad. Vysvětlovat i jiné stránky hnutí, které někdo potřebuje nazývat evangelikální, protože prezentace je zatím (díky politickým aktivitám našich bratří a sester v Americe) příliš jednostranná. Asi ano.

Vím, co budu dělat já. Mluvit o tom.